Francie má 64 miliónů obyvatel, rozlohu 643 427 kilometrů čtverečních a 165 centimetrů vysokého prezidenta. Česko má 10 miliónů obyvatel, rozlohu 78 886 kilometrů čtverečních a 193 centimetrů vysokého premiéra. Jen ten poslední údaj by snad mohl vysvětlovat, proč se v poslední době francouzský prezident a současný oficiální šéf Evropské unie Nicolas Sarkozy tak ostře pouští do Česka a jeho politiky.
Aby bylo jasno, autor tohoto textu není ani frankofil, ani milovník českého premiéra a jeho výška se pohybuje přesně mezi oběma výše zmíněnými pány. Jen mu připadá zvláštní, že hlava jedné suverénní členské země EU musí neustále torpédovat snahu jiné suverénní členské země zodpovědně se připravit na dosud nepoznanou mezinárodní roli, jak jsme toho byli svědky v uplynulém týdnu při přestřelce o tom, zda máme ve střední Evropě právo vyjednávat s USA o umístění základny protiraketového systému.
Dnes (ve středu) si pošťouchnutí Francouzů neodpustil ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas po otázce novináře, zda Česku nevadí, že si Francie hned na počátek českého předsednictví naplánovala „internacionální summit" či co to je za akci. Padlo cosi o ztracených ministrech a kufrech bloudících po evropských letištích a francouzských organizačních (ne)schopnostech při náhlé změně místa nedávného unijního summitu.
Nicolas Sarkozy jako zkušený evropský politik leštil ego českého premiéra při jejich nedávné schůzce v Paříži, kdy mu (přes tlumočníka) tykal a bavili se spolu poměrně familiérně o sporech týkajících se současného a budoucího evropského předsednictví. Jeden se nemůže zbavit dojmu, že francouzskému prezidentovi se zalíbila role evropského lídra natolik, že se ji nebude chtít zbavit ani v lednu, ani nikdy později, ať to stojí, co to stojí - například sblížení s Ruskem. Podle včerejší analýzy agentury Reuters se Sarkozy pokouší v době, kdy v Bílém domě v USA dochází ke střídání, vystupovat v roli mediátora mezi Amerikou a Ruskem - k nelibosti řady evropských spojenců. Už i z Berlína se delší čas ozývá nespokojené mručení, naposledy, když hyperaktivní francouzský prezident oznámil myšlenku svolat na polovinu příštího roku summit o evropské bezpečnosti za účasti Ruska a USA - aniž ovšem tento svůj záměr konzultoval s evropskými spojenci.
Tedy spojenci. V Česku (Československu) o spojenectví s Francií z historické zkušenosti něco víme, takže můžeme s klidem říci, že spoléhat se na slova francouzských politiků je jako věřit tomu, že s Air France doletíte někam včas (pokud kvůli stávce zrovna vůbec letí).
Na druhou stranu, lekce z opravdu velké politiky českým politikářům rozhodně neuškodí. Jen by měli mít na paměti, že pro Francouzce, Němce či Brity slova jako „národní zájem" nemají vyčpělost prázdnoty jako Česku unavenému tlacháním politiků, ale konkrétní obsah (obchodní smlouvy, dodávky surovin, hlas v Evropské radě) a že Nicolas Sarkozy, ani jiný evropský politik neudělá žádné gesto a neutrousí žádné slovo jen tak, aby řeč nestála.
A velká politika už je tady. Unijní i neunijní ministři, náměstci a experti si v Praze podávají už několik týdnů dveře, předsednictví de facto začalo. A byla by ostuda, aby si Česko - byť je menší zemí s omezenými možnostmi - nedokázalo občas na evropském parketu přidupnout a jasně říci, že po špičkách nám nikdo šlapat nebude.
