Robert Fico útočí na Mikuláše Dzurindu, ten se překvapivě nebrání, jen oznámil, že nebude ve volbách, které jsou vypsané na 12. června, kandidovat. Prý aby měl čas se bránit. Vladimír Mečiar a Ján Slota mlčí, Béla Bugár staví Most, nová tvář Richard Sulík se hlavně usmívá a sbírá body v průzkumech. Slovenský předvolební sprint začal s novým rokem pěkně zostra. Potvrdil, že politické strany jsou závislé na dvou věcech: lídrech, jejichž charizma může být i prokletím, a sponzorech, jejichž tajemnost soupeří s hradem, který zkoumal hrabě Teleke z Tölökö.
Předčasný start volební kampaně ale nemůže být jediné vysvětlení toho, co se nyní ve slovenské politice děje. Všichni jdou po krku všem, ale zároveň si nechtějí zabouchnout vrátka k vytvoření jakékoli koalice. Vypadá to, jako by kdokoli byl schopen vydírat kohokoli a zároveň v zájmu udržení moci byl schopen se kamarádit i s tím, koho ještě včera posílal do horoucích pekel.
V sázce je skutečně mnoho, po červnových volbách se může slovenský politický systém značně proměnit: kromě Směru-sociální demokracie nemá žádná ze starých i nových politických stran jistotu, že překročí pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu. Pravice už je rozdrobená tradičně a nespokojené voliče začala sbírat zbrusu nová Solidarita a svoboda Richarda Sulíka, o které se zatím ví velmi velmi málo podobně jako o jejím zakladateli a sponzorech (což není mezi slovenskými politickými stranami nic neobvyklého).
Katolické Slovensko nemusí mít v parlamentu tradiční křesťanské demokraty. Poprvé od roku 1993 se může stát, že početná maďarská menšina nebude mít v parlamentu své zastoupení, její politické síly se rozštěpily na dvě strany. Anebo tam také mohou být obě a nemusejí tam být slovenští nacionalisté.
Dokáže pravicová opozice držet pohromadě i přes přerostlá ega svých vůdců? Koho si Robert Fico vybere jako koaličního partnera? Otázek pro slovenského voliče je možná až příliš a pokládají se opravdu brzo před volbami. Předsedové klíčových stran nejsou odvolatelní demokratickými procedurami, jak o tom svědčí třeba případ expremiéra Mikuláše Dzurindy, jehož nejsou schopni podržet ani členové vedení vlastní strany a jehož charizma reformátora se pomalu a jistě topí v bažině zapomnění a staronových obvinění o podivném financování strany. Oznámení o tom, že nebude kandidovat, je jen předehrou konce muže, který si přál zanechat v historii otisk reformátora.
Podivné ticho panuje kolem Vladimíra Mečiara a Jána Sloty, koaličních partnerů nyní vládnoucího Roberta Fica. Mečiar je prý ochoten se spojit s kýmkoliv, aby si zajistil další příjmy a imunitu. Na Slotovy nacionalistické voliče cílí Ficův Směr.
Křesťanští demokraté byli jako jediní schopní po západním vzoru demokraticky a kompletně vyměnit své vedení po dlouhodobé krizi, ale těžko říci, zda se předsedovi strany, bývalému eurokomisaři Jánu Fígeľovi podaří se prosadit mezi neodvolatelnými „nadsamci" z ostatních stran. Osud socioložky Ivety Radičové, která prohrála prezidentské volby a Dzurinda nedokázal její relativně vysokou podporu zúročit k podpoře vlastní strany, budiž mu varováním.
Asi platí, že Slováci jsou přeci jen emotivněji ladění než Češi a charizma vůdců rozhoduje spíš než programy. Při všech nejasnostech je jasné jedno: slovenská opozice není schopna postavit nikoho, kdo by se vyrovnal Robertu Ficovi a svedl s ním souboj jako rovný s rovným. Fígeľ je na to příliš evropský a Sulík příliš neznámý. Na Dzurindu zapomeňte.