Cesty na východ střední Evropy - čili na Slovensko, do Maďarska a do východního Polska - jsou vždy velmi inspirativní. Často se stačí jen dívat a naslouchat. Zde je pár postřehů z mého posledního výpadu východním směrem:

„Budova na pronájem" visí obří cedule na bývalé celnici česko-slovenského přechodu ve Starém Hrozenkově. Ten nápis vypadá hodně zoufale a oprýskaně, podobně jako ta budova. Přesto vzbuzuje radost, zejména, když se vracíte z hranice s Ukrajinou, kde se na překročení z postsovětského světa do Evropské unie stojí hodinové fronty.

Jednoho napadá, jak to asi budou za dva roky - kdy má Polsko a Ukrajina spolupořádat fotbalové euro - dělat s fotbalovými fanoušky, kteří se budou chtít přesunout autobusem či autem na zápas svého oblíbeného týmu řekněme mezi polskou Vratislaví a ukrajinským Kyjevem. Odhlédnuto od neexistence polských dálnic, na přechodu autobusy běžně stojí deset a více hodin. Představa, jak laxní ukrajiští policisté a celníci odbavují autobus plný přiožralých britských „hooligans" mě naplňuje radostí z toho, že bude možné psát i o něčem jiném než o fotbale.

Před slovenským Ružomberkem mám oblíbenou pumpu, u které se dá zastavit a odpočinout poté, co se auto prosmýkne zácpami v zákrutách za Žilinou kolem řeky Váh. Tady ještě dálnice nestojí, zatímco vzdušný prostor na centrem Žilině předcházející Povážské Bystrice už byl čtyřproudým monstrem proti vůli obyvatel protnut a otevřen letos na jaře v rámci předvolební kampaně.

Letos jsem na oné pumpě, patřící nadnárodnímu řetězci, byl svědkem bizarního úřadování zřejmě majitele spediční firmy, kterého obsluha pumpy oslovovala zdrobnělinou křestního jména a nosila mu papíry, tužky a další kancelářské potřeby. Před dveřmi se zatím tvořila fronta mladších i starších mužů, ucházejících se o práci. Onen velmi dobře oblečený mladý manažer s nimi vedl pohovor u jednoho ze dvou stolků na pumpě a nedbal přítomnosti kohokoli jiného, když se vyptával na pracovní i rodinné podrobnosti dotázaných. Mužové venku hovořili většinou východoslovenským nářečím. To byl doklad toho, že jsou z nejchudší části Slovenska a že jim opravdu jde o budoucnost.

V Kežmarku jsem obdivoval nejen opravené staré renesanční centrum, hrad a dřevěný evangelický kostelík, ale spolu se zájezdem německy hovořících turistů jsme se nemohli vynadívat na zdejší raritu: mobilní bankomat, čili dodávku s nápisem „Přivezli jsme peníze" zaparkovanou před pobočkou jedné ze slovenských bank. Mobilní bankomaty už sice existují, ale používají se třeba na hudebních festivalech, čili v místech dočasné koncentrace velkého množství lidí. Dodávka-bankomat stojící v rohu historického náměstí vedle velké kamenné pobočky spíš vypadá jako obcházení zákonů o reklamě a dopravních předpisů.

A pak už stačilo jen přejet hranici, nechat se uprostřed vesnice předjet dodávkou řítící se nejméně stokilometrovou rychlostí, bouchnout do první díry v asfaltu a vyhnout se prvnímu klopýtajícímu opilci. Hurá, byl jsem zase v Polsku!