To, že v Bruselu leje jako z konve už druhý den, není nic překvapivého. V hlavním městě Evropy je to poměrně normální stav. Ale normální rozhodně není strach o osud eurozóny a celého projektu evropské integrace, který - ač nevysloven - je patrný při rozhovorech s euroúředníky i v Bruselu usazenými novináři a diplomaty.

Mnozí si to nepřipouštějí, ale na bouřlivý světový vývoj jen pomalu reagující sedmadvacítka se stává dinosaurem, který - pokud neprojde urychlenou evolucí - se bude ve svém významu propadat nejen za USA a Čínu, ale pomalu ho předhoní třeba tvrdě pracující Indové nebo v rytmu samby se překvapivě čile rozvíjející Brazilci. Obraz reálnébo úpadku EU může nabídnout už tento týden summit nejmocnějších zemí světa G20 v Jižní Koreji.

Například Indie a Čína nemají problém s rostoucí důchodovou zátěží, zatímco třeba v evropských institucích se jen tiše a opatrně mluví o analýze, kterou si loni nechala udělat Evropská komise o placení důchodů zaměstnancům institucí. Výsledek je takový, že pokud unijní instituce neudělají zásadní reformu, tak se výdaje na důchody pro unijní zaměstnance do dvaceti let zdvojnásobí. Pro pořádek, unijní zaměstnanci mají nárok na odchod do důchodu v 63 letech a pokud si odpracovali 35 let, tak mají nárok na penzi ve výši 70 procent svého platu. A protože se na žebříčku platových tříd postupuje striktně podle odsloužených let a nikoli podle schopností, jsou to velmi pěkné částky. V souvislosti s tím, jak těžce se prosazuje soukromé důchodové pojištění a zvyšuje důchodový věk třeba ve Francii, nebo Řecku a že Británie ho právě zvýšila na 66 let, to trošku zavání tím, že unijní zaměstnanci kážou vodu (čili šetření a vyšší důchod), ale sami pijí víno.

V Bruselu opět roste nervozita z toho, že jeden záchranný balíček pro eurozónu nestačil. Na finančních trzích i mezi analytiky se pochybuje o schopnosti „periferních zemí", tedy Řecka, Irska, Španělska a Portugalska, prosadit příslušné škrty a splácet dluhy. Cena pojistek na splácení dluhů těchto zemí podle listu Financial Times už více než týden k rekordním výšinám. Není tak vyloučené, že ze Soulu budou představitelé evropských institucí a největších ekonomik řešit opět pomoc některé z ohrožených zemí eurozóny, i když situace je lepší než na jaře s Řeckem: unie má do roku 2013 provizorní mechanismus, jak zachraňovat země v nouzi.

Odhaluje se tak „bruselský paradox": na jedné straně Evropa potřebuje silný globální hlas a silnou globální pozici, aby se neocitla na periferii světové ekonomiky, na straně druhé si členské státy žárlivě střeží zbytky suverenity a na straně třetí bruselská byrokracie žije v „mikrosvětě absolutních jistot", jak mi řekl jeden z úředníků, a je poněkud odtržena od reality krizového managementu a škrtů většiny členských států (viz výše zmíněné důchody). Takový stav sebeuspokojení dovnitř a frenetického hledání záchranné brzdy navenek může snadno vést k implozi a pozvolnému zániku po vzoru římského impéria.

Eurorealistovi jako jsem já se to píše těžko, ale Evropě - chce-li si zachovat silnou pozici ve světové ekonomice a současný životní standard obyvatel - zřejmě nezbývá nic jiného, než hlubší integrace.