Před rokem 10. dubna ráno – byla to sobota - jsem dostal sms zprávu o pádu polského prezidentského speciálu. Během rychlého psaní nekrologu prezidenta jsem posílal sms zprávy nebo volal svým kamárádům novinářům, o kterých jsem mohl předpokládat, že v letadle byli. Ozvali se mi všichni zpět.

A potom jsem s nimi prožíval ono vzepětí emocí, které na pár týdnů sjednotilo Polsko. „Je to jednota, jakou jsme nikdy nezažili, zasáhlo to naprosto všechny,“ říkal mi konzervativní politický komentátor Igor Janke, když se svými syny čekal na průjezd kolony s rakví prezidenta. Lepší lekci občanské výchovy jim dát nemohl.
Dnes, po roce, jsou ty chvíle dávno zapomenuty. Polská společnost je hluboce rozdělena a vzpomínkové obřady během prvního výročí tragédie se staly startovním výstřelem kampaně před letošními parlamentními volbami, kterými si v říjnu Poláci zpestří své předsednictví Evropské unii.
Rozdělení polské společnosti je v tuto chvíli zhruba takové: evropskou, liberální, méně nacionalistickou, otevřenější polovinu představuje prezident Bronislaw Komorowski, premiér Donald Tusk a jejich strana Občanská platforma deník Gazeta Wyborcza a soukromá televizní stanice TVN s nejlepším a nejsledovanějším zpravodajským kanálem TVN24. Podmnožinou je Strana demokratické levice a její média.
Tu konzervativní, nacionalističtější, opatrnější, uzavřenejší, tradičnější část představuje opoziční strana Právo a spravedlnost s předsedou a bratrem zesnulého prezidenta Jaroslawem Kaczyńským, veřejnoprávní televize TVP, deník Rzeczpospolita a týdeník Gazeta Polska, kterému se díky tématu katastrofy, jež neustále udržuje při životě, zvýšil náklad o 247 procent.
Ostatně, podle sociologa Piotra Glińského jsou to právě média (a za nimi stojící byznys) a politici (a za nimi stojící strany), kdo neměl zájem na udržení jakési postsmolenské jednotky a roztáčet neustále dokola konflikt kolem tématu tragédie. Konzervativní komentátor Rafael Ziemkiewicz odsoudil výzvy provládního tábora na ukončení smutku „strachem před jednotou“. liberální levice zase neustále poukazuje na to, že neustále přiživované vzpomínání jen prohlubuje rozdělení.
Projev Jaroslawa Kaczyńského ke zhruba sedmi tisícovkám příznivců shromážděných před prezidentským palácem ve Varšavě v neděli se nedá označit jinak, než za začátek volební kampaně, kde konzervativní pravice bude sázet na jistoty. „Ti, kteří chtěli zabít paměť, prohráli,“ pravil Kaczyński, neustále nepřímo poukazující na jakési spiknutí kolem tragédie. Prostoru k manévrování mají konzervativci hodně: podle posledního průzkumu agentury TNS OBOP dvě třetiny Poláků nevěří, že příčiny pádu prezidentského speciálu budou někdy úplně vyjasněné. Varšava odmítla závěry ruské komise a nyní chystá své vlastní výsledky vyšetřování. Kaczyńského taktika může vyjít: podle posledních průzkumů konzervativci stáhli kdysi obří náskok Občanské platformy.
Vrak letadla zůstává ve Smolensku, kde se včera setkali prezienti Ruska a Polska, aby uctili památku obětí letecké katastrofy i vražd polských důstojníků sovětskou NKVD. O dva dny dříve tam část pozůstalých u pomníku obětem umístila pamětní tabuli, jejíž text byl pro ruskou stranu nepřijatelný a Rusové ji odmontovali. A máme tu další palivo pro vzájemná obvinění obou polských táborů („Vycházíte Rusům příliš vstříc!“ versus „Jste v zajetí historie a rusofobie!) a nový mediální kolotoč. 
A tak nezúčastněnému pozorovateli nezbývá, než se snažit pro sebe i čtenáře objevit v haldách informačního bahna něco nového, neotřelého. Takže jsem se třeba z jinak příslušně smutečně laděného videorozhovoru Jaroslawa Kaczyńského pro webovou stránku listu Rzeczpospolita dozvěděl, že když jako děti hráli fotbal, byl Lech Kaczyński nejraději brankářem.