Uprostřed horkého léta by se mohlo zdát nepřípadné věnovat se tématu jako je energetická bezpečnost, dodávky energetických surovin a vztah k Rusku jako klíčovému evropskému dodavateli plynu do Evropské unie.

Ale energetická situace střední Evropy se stává čím dál nepřehlednější s tím, jak se Německo rozhodlo uzavřít své jaderné elektrárny, dokončuje se plynovod Nord stream a v Polsku bublá euforie kolem možných obrovských zásob nekonvenčních plynů. Zúčastnil jsem se ve Varšavě expertního semináře americko evropské nevládní organizace German Marshall Fund, kde zaznělo pár postřehů, které stojí za to zmínit – ovšem bez jmen konkrétních účastníků. Taková byla pravidla hry, která byla velmi otevřená.

Tak především Německo a jeho reakce na Fukušimu. Zavření německých elektráren jasně potvrdilo, že navzdory debatách o sjednocování Evropy je energetika výsostně národní až nacionalistickou doménou. Berlín své rozhodnutí s nikým v EU nekonzultoval, i když má dopad na ceny elektřiny například v Česku, Polsku či Francii. Svým způsobem jsou Němci pokrytci: vlastní jádro z politických důvodů odmítají, ale rádi budou „jadernou“ elektřinu kupovat od Francouzů či Čechů.

V této souvislosti je zajímavý postřeh jednoho ze západních expertů, podle něhož média nehledají souvislost mezi vypnutím německého jádra a dokončením plynovodu Nord Stream, který začne první ruský plyn do Německa dopravovat na konci letošního roku. Evropská unie (a Německo) má poměrně protichůdné cíle ve své energetické politice: snížit emise oxidu uhličitého a snížit závislost na (ruském) plynu.

Podle Lisabonské smlouvy mají členské státy právo na to skládat si svůj energetický mix – tedy zdroje energií – sami podle své vůle. Ale v řadě odvětví, především v plynařství, nyní Brusel tlačí na větší propojení ve střední Evropě, kde nám zůstalo komunistické dědictví trubek natažených východozápadním směrem, ale nemáme téměř žádná severojižní propojení. K větší energetické nezávislosti na Rusku by přispěl předvším propojenější trh a zlomení některých monopolů jako je ten, který v Polsku má státní firma PGNiG. K tomuto závěru se přiklánějí experti z postkomunistické Evropy a představitelé velkých firem, zatímco západní experti (Francie, Německo, Itálie) dávají stejný či možná větší důraz na bilaterální dohody s Ruskem. O společném plynovém trhu v EU si tak budeme moci nechat zdát, až se to bude hodit v Paříži, v Berlíně a v Římě.

Středoevropané by tak s nadějí měli hledět do Polska, kde budou letos na podzim známy první konkrétní výsledky ze zkušebních vrtů potenciálních zdrojů břidličných plynů. Euforii propadají v Polsku i jinak soudní lidé, nicméně překážkou pro využití plynů ve střední Evropě by se mohla ukázat právě neexistence fungujícího společného trhu s plynem: americké firmy, které mají technologii na těžbu plynu a velký zájem o potenciální těžbu v Polsku, sem nebudou investovat nemalé prostředky, pokud nebudou mít jistotu, že vytěžený plyn budou moci prodat.

Poláky tak nečekají zkušební vrty jako spíš zlomení monopolu PGNiG doma v Polsku a nás všechny potom natlačení ruského Gazpromu a jeho spojenců v Evropské unii do pravidel, podle kterých budou hrát všichni stejně. Bez ruského plynu se totiž v EU neobejdeme, ale potřebujeme, aby se s ním obchodovalo v tržních podmínkách – což by mimo jiné znamenalo zrušení dlouhodobých kontraktů a vyvázání ceny plynu ze závislosti na cenách ropy.

Na jedné straně je tak energetika výsostně národní záležitost, na druhé straně potřebuje celounijní pravidla a regulace a hlavně – hustě propojenou síť plynovodů. Jak tohle udělat bez depolitizace vztahu mezi plynem, EU a Ruskem, je opravdu těžká otázka. Slovy jednoho z nezávislých západních expertů, Rusko má „obrovskou korupční sílu“ a umí si ošetřit „své záležitosti“ v Bruselu. Vždyť, koho vyšetřovaly bruselské úřady v poslední době ve střední Evropě v energetice kvůli zneužití postavení na trhu? Jen ČEZ, žádné plynaře.

Nezbývá, než Polákům držet palce, že najdou dost břidličného plynu, který neradostnou energetickou situaci mezi Bruselem a Gazpromem pomůže změnit.