Lotyšsko je malá pobaltská země, kterou vichry globální finanční krize bičovaly nejvíce před dvěma a půl lety. Viděno dnešníma očima, půjčka 7,5 miliardy eur, která ji na podzim 2008 zachránila před kolapsem, byla směšně malá. Vláda v Rize ji ani celou nevyčerpala, ale zato během roku 2009 dokázala něco, co by dnes měly vlády jižního křídla eurozóny studovat do nejmenšího detailu: provedla vnitřní devalvaci bez toho, aby musela opustit pevný kurz latu navázaný na euro; jako cíl si dala maastrichtská kritéria a nadávkem k tomu musela udělat řadu strukturálních reforem, k nimž jinak vlády těžko nacházejí odvahu.

Základní lotyšskou zkušeností je, že strategická rozhodnutí je třeba nejen rychle udělat, ale i prosadit do praxe. Voliče méně bolí a věřitelé vidí výsledky. Řeky, kteří mají poměr sedm žáků na jednoho učitele jako v Lotyšsku před reformou, by mohla inspirovat reforma školství, která přiblížila poměr lotyšských žáků na učitele evropskému průměru dvanáct ku jedné. A učitelé byli jako první, kdo při mírném oživení v roce 2010 dostali po drastických škrtech opět přidáno.

Lotyši půjdou v polovině září k volbám, protože v referendu rozpustili parlament. Odcházejícímu prezidentovi Valdisu Zatlersovi, který referendum vyhlásil, se totiž zdálo, že oligarchové získávají v politice příliš velký vliv, když jednoho z miliardářů zvolili prezidentem místo něho. Výsledky mohou být zajímavé, protože Zatlers, který zemi vedl během reforem, rychle založil stranu a vede v průzkumech.

Loni na podzim ve volbách lotyští voliči překvapivě dali většinu hlasů reformní středopravé koalici, která od jara 2009 provedla zemi hospodářsky nejhorším obdobím od obnovení nezávislosti v roce 1991 a provedla výše zmíněné nepopulární, tvrdé, rychlé reformy. Populisté (včetně dvou stran bohatých oligarchů) přišli zkrátka. „Populismus není ve vážné krizi populární, protože lidé si uvědomují těžkost krize a chtějí rozumnou a rozhodnou vládu, která krizi bude řešit,“ píší v nové knize o přičinách, průběhu a poučeních z krize tehdejší premiér Valdis Dombrovskis a ekonom Anders Aslund (How Latvia Came Through the Financial Crisis, vydal Peterson Institute for International Economics, Washington DC).

Lotyši, kteří v krizi přišli o čtvrtinu svého ekonomického výkonu, se nyní teprve dostávají na čísla z roku 2005 před vypuknutím ekonomického boomu, jenž vedl k přehřátí ekonomiky. Jejich zkušenosti by neměly zapadnout. V případě premiéra, jenž se uchází znovu o zvolení, může kniha zavánět sebechválou, ale většinou nechává hovořit makro- i mikročísla.

Tou nejdůležitější zkušeností, která se může hodit členům eurozóny, je fakt, že Lotyšsko nemuselo devalvovat svoji měnu a dosáhlo úspor škrty ve státních výdajích a zvyšováním daní. „Za jiné situaci bychom nebyli schopni strukturální reformy prosadit,“ píší autoři s odkazem třeba na propouštění ve státní sféře. „Menší Estonsko mělo 400 zaměstnanů ministerstva zdravotnictví, větší Lotyšsko by proporčně mělo mít 700 zaměstnanců, ale mělo před krizí 1500. Navrhl jsem seškrtání na 840,“ píše premiér. Ze 75 státních agentur a úřadů je nyní 24. Nejpopulárnější bylo snižování platů vysokých státních úředníků a manažerů státních firem.

Lotyši byli také motivovaní tím, že vrcholem evropské integrace pro ně bude zavedení eura, na což chtějí být připraveni v roce 2014. Udrželi pevný kurz latu k euru a rozpočtový deficit pod třemi procenty. To vedlo k tomu, že nejdrsnější opatření byla koncentrovaná do krátké doby. Jen některé reformy budou dobíhat ještě v roce 2013. Tři čtvrtiny fiskálního přizpůsobení přišly ve formě škrtů a úspor ve veřejných výdajích.

Velmi pomohla včasná mezinárodní podpora a půjčka. Lotyšsko i v tak složité situaci zůstalo stabilní demokratickou zemí, bylo schopné rychle a efektivně uprostřed nejhorší krize vyměnit vládu, která potom zemi vytáhla z nejhoršího.

Autoři zmiňují také mezinárodní ekonomickou diskusi, v níž podle nich většina renomovaných mezinárodních expertů jako sloupkař listu New York Times Paul Krugman nevěděla, o čem mluví, protože skutečnou situaci v Lotyšsku nepoznali. To se týkalo hlavně debaty o devalvaci a nálady obyvatel.

Lotyšská krize byla a je tvrdá, o tom není pochyb. Letos po třech letech minusu čeká zemi růst 3,3 procenta HDP. Zatímco autoři knihy litují, že se nepodařilo dotáhnout důchodovou reformu, Lotyši si nejvíce stěžují na odliv mozků: pracovní emigrace ve formě několika desítek tisíc většinou mladých lidí ročně je pro zemi s 2,2 milionu obyvatel obrovský problém.

Lotyšsko možná mezi ekonomy žije ve stínu úspěšného severního souseda, Estonska, které v době krize vstoupilo do eurozóny a dává lekce v tom, jak budovat efektivní státní správu. Ale lotyšské lekce mohou být zvláště dnes, na prahu zřejmě další globální recese, velmi užitečné.