Lotyšsko nepatří svým významem, velikostí a geografickým umístěním mezi nejdůležitější evropské země. Světová ekonomická krize, která vypukla na podzim roku 2008 ji však posunula do středu zájmu přinejmenším těch, které zajímá, jak se státy mohou vypořádat s obrovským zadlužením. A protože Lotyšsko bylo spolu s Maďarskem první zemí, které musela zachraňovat zahraniční půjčka, má v řešení krize značný náskok. To se potvrdilo i o víkendových předčasných parlamentních volbách, už druhých od osudného podzimu 2008.

Především, není nutně pravdou, že by uprostřed krize musely volby prohrávat ti, kteří prosazují bolestivé šetření. Na podzim roku 2010 vyhrály strany, které měly v programu škrty veřejných výdajů. Nyní sice poněkud ztratily, ale druhou nejsilnější formací nového parlamentu se stala úplně nová strana lehce populistického exprezidenta Valdise Zatlerse, který se v rámci boje proti korupci naštval letos na jaře na lotyšské oligarchy, byl z prezidentského postu vyšachován a nyní se vrací. Bez něho nejspíš žádná budoucí vláda nevznikne.

Jeho tah, kdy nechal ještě jako dosluhující prezident vyhlásit referendum o rozpuštění parlamentu a tím pádem o volbách, se vyplatil. Dva ze tří oligarchů, respektive jejich strany, se nedostaly do parlamentu. Celkovým vítězem je sice strana ruskojazyčné menšiny Centrum souladu, ale hrozí ji paroubkovsko-ficovský osud: že ji kvůli jejím blízkým vazbám na Putinovo Jednotné Rusko a celkovým obavám Lotyšů ze zvýšení ruského vlivu ostatní strany z vlády vyšachují. Ani hlubokou krizí otřesení voliči se sebou nenechají jen tak manipulovat.

Lotyše zachránila na jaře 2009 zahraniční půjčka a tvrdý program škrtů, který nemá v současné Evropě obdoby. Na nedávném Ekonomickém fóru v jihopolské Krynici se několikrát debatovalo, zda lotyšský scénář „vnitřní devalvace“ není možné aplikovat na jinou zemi. Lotyši mají stále za cíl vstoupit do eurozóny, udržují fixní kurz latu k euru a tudíž museli škrtat veřejné výdaje. Státní zaměstnanci bez protestů přišli až o třetinu příjmů, pokud vůbec zůstali pracovat. „Za takové situace už by Řecko bylo v plamenech,“ komentoval srovnání lotyšské a řecké situace jeden ze západních diplomatů působících v Rize.

Jedno z vysvětlení, které jsem v Krynici slyšel, je, že Lotyši si stále ještě pamatují mizérii sovětské okupace, a proto se vrátili o pár let zpět bez větších problémů – statisticky zhruba na úroveň roku 2004 až 2005, tedy do doby vstupu do Evrospké unie. „Ale kam by se měli vrátit Řekové? Dvacet let zpátky? Zvykli si na jistou úroveň života a návrat zpět je nemožný,“ byl názor šéfa polské centrální banky Marka Belky na dotaz, zda je lotyšský scénář aplikovatelný i jinde.

Slovenský ministr financí Ivan Mikloš si myslí opak. Podle něho není nutné, aby Řecko vystoupilo z eurozóny, pokud by udělalo něco podobného jako Lotyši - za pomoci zahraniční půjčky restrukturalizovalo dluh jakoby se zachováním eura.

Rychlé říznutí do masa se Lotyšsku vyplatilo, nejhorší má zřejmě za sebou. Dosavadní premiér Valdis Dombrovskis, který úsporná opatření řídil, loni volby vyhrál, letos byl třetí. Podle místních pozorovatelů má největší podíl a kredit na tom, kde Lotyšsko dnes je. Malá otevřená ekonomika je stále závislá na turbulencích ve světě, ale letos má vládní prognózu růstu 4 procenta HDP. Kolik je takových zemí v Evropské unii? Podle odhadu Eurostatu jen tři další.

Jistě, ne všechno v Lotyšsku je růžové. I přes naděje, které měl Valdis Zatlers ohledně sblížení Lotyšů a Rusů, volby podle prvních odhadů potvrdily, že etnické rozdělení přetrvává. Jen něco málo přes deset procent hlasů vítězné ruskojazyčné strany přišlo od Lotyšů. A podobně malé procento z ruské populace, která čítá třetinu obyvatel země, dostaly lotyšské strany.

Nebo emigrace. Od vstupu do Evropské unie odešlo ze země odhadem kolem dvou set tisíc převážně mladých a vzdělaných lidí. V krizi odchod ještě zesílil a pro zemi s 2,24 miliony obyvatel je to tvrdá rána.

Přesto zůstává Lotyšsko laboratoří ekonomické krize v Evropské unii. Laboratoří s povzbudivými výsledky, pokud jde o odvahu politiků říkat voličům tvrdé pravdy. Protože už není kam ustoupit. A protože v živé paměti je historická zkušenost, že může být mnohem hůř. Dokáží tohle vnímat Řekové, Španělé, Němci, Francouzi či Češi?