Opravdový vůdce by měl vidět důsledky svých činů a umět se z nich zodpovídat, pravil se smrtelně vážnou tváří slovenský satirik Pavel Graus ve svém pravidelném videopořadu Jak přežít na webovém portálu slovenského deníku Sme. Dělal si legraci z toho, jak největší slovenská pravicová strana po odchodu Ivety Radičové bude řešit, kdo se ve volbách postaví do čela. Všichni na Slovensku vědí, že partaj se složitou zkratkou SDKÚ-DS patří Mikuláši Dzurindovi a Ivanu Miklošovi.

Graus se ale dotkl citlivého tématu: Kde vzít politické lídry čili vůdce, kteří jsou schopni a odhodláni zodpovědně prosazovat program, nikoli jen zájmy, a kteří dohlédnou za horizont jednoho volebního období? Minulý týden nabídl ve středoevropském kontextu tři příklady, které stojí za podrobnější zkoumání.

„Myslím, že už nemám právo ucházet se o důvěru občanů ve volbách,“ pravila Iveta Radičová, když oznamovala svůj politický konec. Slušelo by se dodat prozatím. Nechce budovat vlastní stranu, ale získala na Slovensku slušný politický kapitál, neboť je hlavně obětí, nikoli strůjcem pádu vlády. Za dva roky se může klidně znovu ucházet o post hlavy státu.

Problém je jeden: Radičová není politický vůdce. Do čela vlády se dostala jako populární tvář, nikoli jako tvůrce strany, koalice či programu. Radičová byla spíš rukojmí své vlastní strany i koaličních partnerů.

Jiný příklad nám minulý týden předvedl polský europoslanec a místopředseda konzervativní a po volbách stále opoziční strany Právo a spravedlnost Zbigniew Ziobro. Otevřeně totiž vyzval stranu jednoho muže, předsedy a zkušeného intrikána Jaroslawa Kaczyńského, aby změnila kurs, otevřela se více názorovým proudům. Za vzor jmenoval maďarského premiéra Viktora Orbána, který skutečně dokázal pod křídla Fideszu sjednotit téměř celou maďarskou pravici.

Kaczyński údajně sonduje, o kolik by strana přišla, kdyby neposlušného, mladého a relativně populárního místopředsedu vyhodila. Trochu to připomíná Radičovou a Dzurindu. Rozdíl je jen v tom, že Ziobro rozhodně nejedná v rukavičkách a na rozdíl od Radičové pracuje na tom, aby se vůdcem opravdu stal.

Třetí příklad je opačný. Jako politický vůdce pro opravdu špatné časy se ukazuje být lotyšský premiér Valdis Dombrovskis, který sestavil svoji třetí vládu za sebou, čímž utvořil národní rekord. Zároveň ukázal, že i s programem tvrdých škrtů a úspor se dají ve volbách porazit populisté – a to už podruhé během třinácti měsíců. Dombrovskisova strana Jednota sice volby nevyhrála, ale dokázala si v parlamentu zajistit většinovou koalici pro další krizový management, který Lotyšsko stále potřebuje.

Od roku 2009 Dombrovskis vede zemi, jejíž HDP kleslo o 18 procentních bodů a jeho vláda musí i příští rok škrtat výdaje tak, aby v roce 2012 Lotyšsko mělo jen tři procenta rozpočtového deficitu namísto dnešních 8,5 procent. Chce totiž stále v roce 2014 vstoupit do eurozóny. K tomu musí ještě Dombrovskis nastartovat ekonomiku, udržet vlastní stranu pohromadě, stejně jako nesourodou koalici, a vyrovnat se s tlakem Ruska a silou vítězné strany ruské menšiny, jež je v opozici.

Úspěch suchara Dombrovskise je dobrou zprávou. Navíc, věk tří zmíněných vůdcovských modelů, Radičové (55), Ziobra (41) a Dombrovskise (40) dává naději, že z personálního hlediska není vše ztraceno.

Nicméně po obsahové stránce je to horší. A můžeme si za to do velké míry sami, jak ukázalo například poslední číslo polského liberálního čtvrtletníku Respublica, věnované právě otázce politického vedení či vůdcovství. „V praxi v politice vybíráme nejčastěji nejmenší zlo. Na dobré vedení není jednoduchý recept. Ale jedno je jisté: tam, kde spí občanský duch, místo vůdců se budí démony populismu,“ praví se v úvodníku. Lépe snad problém politického vedení ve střední Evropě shrnout nelze.