Měli bychom poděkovat Bulharům. Obětují se pro blaho nás všech, kteří žijeme v postkomunismu. Zklamaní z vlády levice i pravice, volí Bulhaři pravidelně a rádi neznámé, nové strany slibující možné i nemožné, a zakoušejí pak jejich vládu na vlastní kůži. Ukazují nám, kam se nevydat.

Až se bude psát historie populismu v postkomunistických zemích, budou v ní Bulhaři mít svoji kapitolu. V roce 2001, totálně zklamaní z vlády rozdrobené pravice, daly téměř ústavní většinu hnutí bývalého cara Simeona, který slíbil vymýcení korupce a zvýšení životního stylu do 800 dnů.
Ačkoli se mu to nepovedlo, v následujících volbách v roce 2005, byl „jen“ druhý. Ale Bulhaři v zoufalé snaze najít někoho, kdo zemi vyvede z ekonomického i jiného marasmu vsadili o čtyři roky později na sliby silného muže, exgenerála policie Bojko Borisova a jeho stranu Občané pro evropský rozvoj Bulharska, jež vládne zemi doposud.Tradiční levice (postkomunisté) se drží v parlamentu zuby nehty, politická pravice je na vyhynutí.
Proč se tak obšířně věnuji Bulharsku, které by do střední Evropy zařadil asi jen některý z už odstoupivších amerických republikánských prezidentských kandidátů?
Protože se obávám síly populismu, zvláště toho předvolebního. Na Slovensku, kde půjdou k předčasným volbám už 10. března, válcuje  v kampani ostatní líbivými hesly hnutí 99%-občanský hlas, financované snad zbrojaři, snad ještě někým jiným. Údajně strana znepokojené, politikou otrávené a chudé většiny si platí nejlepší televizní časy a billboardy. 
Atakuje hranici volitelnosti za situace, kdy voliči slovenské pravice jsou znechuceni skandálem Gorila kolem úplatků za vlády Mikuláše Dzurindy. Uklidňující může být, že podle sociologů je rozdělení slovenských voličů takové, že pravicový volič jen těžko hodí hlas něčemu, co se byť i jen tváří jako levice. Ale stejně.
I jen neúčast velké části pravicových voličů by mohla znamenat (ústavní?) většinu pro Roberta Fica, mistra laciných slibů a velkých slov. Ten zatím není v tak komfortní situaci jako jeho kolega populista Viktor Orbán, který nemusel před dvěma lety předkládat žádný moc propracovaný pozitivní program, aby ústavní většinu získal. Voliči - dnes to vypadá, že bláhově - věřili Orbánovým slibům, že dokáže náladu a situaci v Maďarsku změnit jen tím, že odstraní mocného nepřítele - tedy vládnoucí socialisty a liberály.
Podle průzkumů (naposledy Századvég minulý týden) ale voliči Orbána prokoukli. Neodcházejí k jiným stranám, ale „do nikam“. V Maďarsku je nyní 52 procent nerozhodnutých voličů. Ideální situace pro nějaké nové populisty. Zatím se zdá, že z přílivu zklamaných těží hlavně extremistický Jobbik. Míří k němu polovina z bývalých voličů Orbánova Fideszu.
Na Slovensku, jak se zdá, jsou už volné hlasy rozdělené. Podle posledního průzkumu agentury Focus je nerozhodnutých jen 13,6 procent voličů (a dalších 17 řeklo, že nechce odpovídat).
V letošním prvním průzkumu kategorii „nerozhodnutí“ ze svého průzkumu na počátku roku vynechala slovenská agentura Polis. Polovina voličů podle ní vůbec nechce jít volit. To hluboce rozčílilo Noru Mojsejovou, extravagantní a hubatou milionářku, předsedkyni nové Strany svobodného slova a čerstvou obviněnou ze zpronevěry. Chce Polis zažalovat. Zvolení Mojsejové, v tuto chvíli nereálné, by ovšem definici populismu obohatilo o novou dimenzi.