Když Dalia Grybauskaitéová drtivě vyhrála přímé prezidentské volby, domácí litevský i zahraniční tisk donekonečna opakoval její přezdívky „železná lady“ nebo „ocelová magnólie“. Ty nevynikaly ani tak ze schopností Grybauskaitéové jako ekonomky, ale z černému pásu v karate, kterého je držitelkou.

Litevské prezidentské volby, v nichž v květnu 2009 získala Grybauskaitéová 68 procent hlasů při účasti 52 procent voličů, jsou ve střední Evropě posledním hlasováním, s nímž se může připravovaná premiérová česká přímá volba srovnávat.

Shodou okolností je i případ Dalie Grybauskaitéové srovnatelný s příběhem prozatím největšího českého favorita Jana Fischera. Český statistik se nemůže měřit s litevskou ekonomkou a bývalou eurokomisařkou jak co do mezinárodní věhlasnosti, tak třeba i barvitosti přezdívek. Mezi českými novináři se mu říká pouze „šedá myš“.

Oba udělali slušnou kariéru za předchozího režimu – včetně členství v komunistické straně. Zatímco ale Fischer dohlížel na počítání českých voleb, absolventka leningradské Ždanovovy univerzity přednášející litevským komunistům politickou ekonomii se v roce 1990 odjela dovzdělat do USA. Po obnovení litevské nezávislosti v roce 1991 strmě stoupala vzhůru, byla ministryní financí a po vstupu Litvy do EU její první eurokomisařkou – nejprve pro kulturu, potom pro rozpočet.

V roce 2009 litevští voliči propadli jejímu ekonomickému kouzlu. Uprostřed nejhorší globální krize, kdy HDP spadlo o patnáct procent a nezaměstnanost se šplhala ke dvaceti procentům, bylo jen logické zvolit do čela státu ekonomku s mezinárodním renomé, která se ve Washingtonu a Bruselu se vyzná málem lépe než v rodném Vilniusu. Celé to mělo jeden háček: O pravomocech prezidenta v oblasti ekonomické politiky neříká litevská ústava ani slovo.

Jan Fischer nemá ani spolužáky ve Washingtonu i v Moskvě, ani evropské renomé, ani černý pás v karate. S Grybauskaitéovou ho bude – pokud vyhraje - pojit pouze prvenství: Ona byla první žena v úřadě litevského prezidenta, on první přímo zvolený český prezident.

Česko se tak přidalo k většině států v postkomunistickém středo a východoevropském regionu, které hlavu státu vybírají v přímé volbě. O cestě, kterou si Česko vybralo, bych si vypůjčil dva závěry z asi nejlepší knihy srovnávající politické systémy zemí střední a východní Evropy, polského textu sestaveného týmem politologa Andrzeje Antoszewského vydaného v roce 2006 Wroclawskou univerzitou. Pokud jde o prezidentskou volbu, autoři na základě empirických výzkumů tvrdí, že kandidáti musejí získat větší podporu než by odpovídalo stranám, z jejichž lůna vycházejí – a tudíž, že přímé volby prezidenta jednak podkopávají vnitřní stabilitu stran. Za druhé, široká společenská podpora dává takový mandát, který vítězi umožní posílit svoji pozici v politickém systému bez ohledu na to, co je napsáno v ústavě. Litevský premiér Andrius Kubilis, vzděláním fyzik, jistě nepřizná, že by mu prezidentka-ekonomka radila. Jako „železná dáma“ se v prezidentském úřadě Grybauskaitéová nechová, i když by možná mohla.

A druhé poučení, k němuž tým Andrzeje Antoszewského došel, vyplývá z faktu, že v přímé volbě může být zvolen prezident opačné politické opce než je ta, která právě sestavila vládu. Francouzi nám k tomu dali termín kohabitace. „Kohabitace ve východoevropském vydání vede celkově ke zvýšení napětí ve výkonné moci, někdy zakončeného vážnou politickou krizí,“ praví kniha. „Jako v Litvě v roce 2003.“ Přímo zvoleného populistického prezidenta Rolandase Paksase tehdy parlament musel odvolat (poprvé v poválečné demokratické Evropě) kvůli podezření ze zneužití obchodních zájmů a napojení na ruský organizovaný zločin. Paksas je stále populární, nepochybně i díky přímému mandátu od voličů. Nyní je europoslancem.

Přímá prezidentská volba tak mění postkomunistický politický systém více než může zdát. Pro příklad nemusíme vlastně ani do Litvy. Nebýt přímých prezidentských voleb na Slovensku, těžko by si předloni mohla slovenská pravice dovolit udělat z Ivety Radičové premiérku. Radičová prezidentské volby v roce 2009 sice prohrála, ale získala téměř milion hlasů voličů. S takovou legitimitou může dáma, kterou během premiérování zradily politické strany včetně té její, uvažovat nejen o nové prezidentské kandidatuře za dva roky.