Dokázali by si Slováci představit, že by jim jejich vzdušný prostor hlídali maďarští piloti? Takovou otázku je třeba si položit, až ve středu, měsíc před chicagským summitem NATO, ministři států visegrádské čtyřky oznámí první společnou bezpečnostní iniciativu za dvacet let existence V4.

Otázka vzájemné důvěry je u tak citlivých věcí jako je obrana tou klíčovou, což se ukázalo na diskusích během bezpečnostní konference Globsec v Bratislavě minulý týden. Visegrádské státy a celé NATO jejich hospodářská situace tlačí k tomu, aby zvažovaly každou vydanou korunu, euro, zlotý a forint – a na co nemají každý zvlášť, aby se naučily koupit či sdílet dohromady. V NATO se tomu říká Smart Defense a podrobněji o tom v úterý v HN píše Daniel Anýž na straně 8.

Středoevropané už si na obrannou spolupráci vytvořili pracovní skupinu (Projekt DAV4). Z jejích předběžných závěrů vyplývá, že na nějakou velkou spolupráci mezi armádami to prozatím nevypadá, i když by čtyři země chtěly do roku 2016 postavit společnou bojovou skupinu pro Evropskou unii. „Reálné úspory přináší nikoli akademická výměna, ale až hluboká spolupráce, tedy úplná integrace jednotek nebo zařízení,“ uvádí se v předběžných závěrech DAV4.

Příliš ambiciózní plány jsou ale v současné situace vzájemné nedůvěry předem odsouzeny k nezdaru. Experti doporučují začít něčím menším a vzájemnou důvěru teprve vybudovat na základě „pragmatismu a přidané hodnoty“, jak zdůraznil jeden z polských autorů zprávy při diskusi v Bratislavě.

Představa společné ochrany vzdušného prostoru, jak ji známe například z Pobaltí, se tak nabízí jako jedno z možných témat. Je zřejmě příliš ambiciózní podobně jako společné plánování, které by umožnilo sousedům vzájemně si nahlédnout opravdu hluboko do karet a do kapes. Jediný známý pokus o společný nákup techniky – lehkých transportérů do Česka a Slovenska – skončil korupčním skandálem. Poláci jako jeden z pěti států NATO nesnižují vojenské výdaje, drží je na dvou procentech HPD a plánují rozvoj. Historická role armády je v Polsku prostě jiná. Češi, Slováci a Maďaři mají kvůli škrtům problémy s přežitím armád jako fungujících mechanismů.

Boguslaw Winid, náměstek polského ministra zahraniční pro bezpečnostní otázky mi v rozhovoru řekl, že existuje asi osm programů společné vojenské spolupráce visegrádských zemí, ale že různé země mají různý názor na to, co má ještě nést hlavičku NATO a co už má být pod hlavičkou Evropské unie. „V Polsku chystáme třeba velký tendr na nákup vrtulníků. Všichni budeme postupně nahrazovat ruskou techniku, tak by bylo dobré sladit postup a získat třeba jednu platformu,“ řekl mi Winid. A pochvaloval si, jak jsou Poláci spokojení se slovenskými hlavněmi, které nakupují pro své kanony.

Spolupráci obranného průmyslu tedy existuje. Ale jak říkají čeští vojenští diplomaté, Poláci, vědomi si své velikosti a výdajů na armádu, s nadšením přijmou, když bychom si od nich něco chtěli koupit, ale s nákupy jinde jsou opatrní. A Maďaři a Slováci nemají peníze téměř na nic jiného než udržení stávajících počtů vojáků. Obrana je tak citlivá politická záležitost: armáda i domácí obranný průmysl jsou důležitými zaměstnavateli, což se v časech ekonomické krize počítá na prvním místě. Na modernizaci pak nezbývá.

Blízká spolupráce a „sdílení kapacit“ je novinkou v celé Evropě. Malým krokem pro armády, ale velkým pro Visegrád a NATO by tak mohl být jiný návrh, který v Bratislavě zazněl: Vytvořit společnou záchrannou jednotku, která by třeba pomáhala při velkých průmyslových haváriích jako bylo protržení hráze u hliníkárny u maďarské Ajky v říjnu 2010. Ale to je zatím jen nápad.

Klíčovou prověrkou vzájemné důvěry Visegrádu bude tedy vytvoření bojové skupiny pro EU do roku 2016. Pravděpodobnost nasazení vojáků pod praporem EU je tak nízká, že půjde právě a především o cvičení ve vytváření důvěry. A když si třeba bankéři důvěřují natolik, že obě části bývalé Československé obchodní banky, tedy česká a slovenská ČSOB, mají své servery umístěné v Maďarsku, tak by i vojáci mohli a měli tradiční regionální předsudky potlačit.