Zhruba třetina obyvatel Slovenska sledovala v neděli večer v přímém přenosu druhou třetinu finále hokejového mistrovství světa. Tisíce lidí pak v ulicích oslavovaly, i když parta kolem Zdena Cháry a Miroslava Šatana koučovaná českým trenérem Vladimírem Vůjtkem vyválčila s Rusy „jen“ stříbro.

Televizní rekord není jediná zajímavá nesportovní věc, která je spojená s nečekaným úspěchem slovenských hokejistů. Slovensko, žijící už několik let „v blbé náladě“, prohlubované všeobjímající evropskou ekonomickou krizí, potřebovalo nějaký kolektivně prožívaný pozitivní moment. V Česku se o něj minulý týden – překvapivě - nepostarali hokejisté, ale skupina zarputilých státních žalobců a policistů, která zatkla dosud největší korupční rybu z řad politiků.

Slovenští politici se okamžitě na úspěch hokejistů přilepili, což je přirozená reakce, kterou jim nelze mít za zlé. Sport vždy fungoval jako doplněk politiky, odvádějící pozornost a v lepším případě vytvářející pozitivní náladu dovnitř a dobrý obrázek navenek. Jako extrémní příklad stačí připomenout olympiádu v hitlerovském Německu v roce 1936.

Pořádání nějaké velké sportovní akce, pokud je zakončeno úspěchem, je ještě větší politikum než prostá výhra národní národního týmu v čemkoli, co nese označení „mistrovství světa“ a co se dá najmě domácímu publiku dobře mediálně prodat. Poláci, pořádající letos fotbalové Euro, minulý týden ohlásili oficiálně „plnou připravenost“, i když polská média odhadují, že bylo hotovo na osmdesát procent plánovaných investic.

Poláci se ale musejí spolehnout na pořadatelský úspěch, protože ten sportovní by se rovnal zázraku. „Polský tým hraje tak slabě, že být jeho fanouškem je heorický výkon,“ řekl mi nedávno guvernér polské národní banky Marek Belka. V Polsku není většího fotbalového fanouška než je premiér Donald Tusk, který dokonce kdysi prosadil investiční politiku „hřiště v každé vesnici“, což mu zavdalo příčínu si nejen častěji s přáteli a kolegy kopnout do míče, ale také zcestovat v rámci jejich otevírání a s tím spojeného žákovského turnaje (sponzorovaného firmou PKN Orlen) celou zemi.

Fotbal je pro Poláky podobně jako pro ostatní Středoevropany sice národním sportem, ale naděje na velký úspěch jsou marné. O fanoušky včetně těch nejdrsnějších, není nikde nouze, zato o dobré hráče ano. Zatímco Češi a Slováci si mohou ukájet naděje na velký úspěch kolektivního sportu v hokeji, Poláci se soustřeďují odbíjenou (zlato z ME 2009, stříbro ME 2011) a individuální sporty – dnes už bývalého skokana na lyžích. „orla“ Adama Malysze nebo běžkyně na lyžích Justyny Kowalczykové.

Z hlediska využitelnosti sportu v politice jsou na tom ve střední Evropě nejhůře Maďaři. Všichni tři premiéři z posledních deseti let jsou náruživými fotbalisty (Gordon Bajnai dokonce aktivní brankář). Jak ale ve své studii o vztahu sportu a maďarské národní hrdosti dokládá sociolog sportu Tamás Dóczi, Maďaři hlavně nostalgicky vzpomínají na úspěchy z padesátých let minulého století. Maďarský fotbalový tým se nekvalifikoval na žádný mezinárodní turnaj od roku 1986.

„Fotbal má spíš negativní dopad na národní hrdost,“ píše Dóczi v odborném článku v časopise International Review for the Sociology of Sport. „Za relativně úspěšnou lze označit házenou, ale nejdůležitější a nejsymboličtější týmový sport je v Maďarsku mužské vodní polo.“ V něm maďarský tým pravidelně vyhrává zlaté olympijské medaile, ale problém z hlediska domácího i mezinárodního image je, že vodní pólo je globálně o řadu stupňů ještě marginálnější než lední hokej.

Až do dubna letošního roku byl sice maďarským prezidentem dvojnásobný olympijský vítěz v šermu Pál Schmitt, ale musel rezignovat kvůli opsání své doktorské práce. Takže sport Maďaři nepovažují za populární téma a podle průzkumu Eurobarometru z roku 2006 jsou dokonce nejméně sportujícím národem v Evropské unii.

Maďaři tak nemají naději na velký sportovní úspěch alespoň ve středně velkém sportu jako je lední hokej, natož ve fotbale. Teprve s tímto poznáním lze pochopit hloubku (i tak tradičních) maďarských chmur, až příliš temných kvůli ekonomické a politické krizi.