Asi těžko může být hospodářská politika dvoumiliónového státu vzorem pro celou půlmiliardovou Evropskou unii. Ale způsob, jakým se Lotyšsko probíjí od roku 2008 z hluboké hospodářské krize, jak proměňuje ekonomiku, která se nyní opět nadechuje, zasluhuje pozornost – včetně negativních stránek jako byla na nejchudší vrstvy dopadající vnitřní devalvace a masová emigrace.

Nejde přitom jen o zemi, ale i o její vůdce. Nejen Lotyšsko, ale všechny tři pobaltské země by mohly poskytnout návod pro obavami svázané evropské vůdce. Estonští, lotyští a litevští politici se nebojí rázných kroků a dokáží si je obhájit. Toho byl na vlastní kůži svědkem minulý týden slovutný americký ekonom Paul Krugman, který si po kritice estonského oživení vysloužil ostrý twitterový atak estonského prezidenta Toomase Hendrik Ilvese.

Tomu především vadí Krugmanův povýšenecký západní a akademický přístup k problému postkomunistické země, která loni vstoupila do eurozóny a podobně jako další tři pobaltské země má nyní na evropské poměry nadprůměrný růst ekonomiky (3,6% v prvním čtvrtletí) a malé veřejné dluhy (6,6% HDP).

Olli Rehn, eurokomisař pro hospodářské a měnové záležitosti, minulý týden v diskusi o reakci evropských politiků na krizi v žertu na konferenci v Rize citoval několik let starý výrok lucemburského premiéra a předsedu ministrů financí eurozóny Jean-Claude Junckera: „My všichni víme, co je třeba (v krizi) dělat, ale nevíme, jak být potom znovu zvoleni.“

Důvody se smát tomuto výroku mají právě premiéři Estonska a Lotyšska, kteří – v případě Lotyše Valdise Dombrovskise dokonce dvakrát – dělali velmi nepopulární opatření a přesto důvěru voličů získali. Dombrovskis, čtyřicetiletý suchar, mi minulý týden v telefonickém rozhovoru popisoval, že je možné skloubit úsporná opatření a růst.

„Udělali jsme největší úspory a nyní máme největší růst, takže se ukazuje, že tyto dvě politiky nejsou až takový protimluv, jak se nyní v Evropě někdy mluví,“ řekl. Lotyšské HDP v prvním čtvrtletí rostlo o 6,8% HDP a zadlužení po třech letech krize vyskočilo na 45% HDP (oproti současnému řeckému dluhu 158% HDP).

Dobrovskisův ministr financí Andris Vilks mi pak vysvětloval, že cíl vlády vstoupit v roce 2014 do eurozóny není jen jakési šílenství skupiny vládních ekonomů, ale naplnění strategického cíle po obnovení nezávislosti v roce 1991: odpoutat se od Ruska. „Vzorem ve fiskální politice jsou pro nás Německo nebo Nizozemsko. Chceme patřit k jádru eurozóny,“ pravil. Podobné názory zastávají estonští i litevští politici.

Nezaměstnaným, důchodcům, emigrantům se toto asi neposlouchá nejlépe. Během dvaceti let prožívají všechny tři pobaltské státy už druhou zásadní ekonomickou změnu. Ale i proto, že v živé paměti má většina obyvatel minulost sovětské okupace a státem řízené ekonomiky, která byla horší a bolestivější, dokáží ledasco překousnout.

Voliči ve všech třech zemích z historie vědí, že nic než tvrdá práce je nezachrání. A vedle toho mají ještě jeden nikoli nepodstatný důvod: evropskou integraci, která nabídla jim i nám všem lepší budoucnost. Možná to v Česku, kde veřejnou debatu ovládá euroskeptický diskurs a věčná brblavost, nevypadá tak zřetelně jako ve Vilniusu, Rize nebo Tallinnu.

Současní Němci či Francouzi už možná nevnímají onu osudovost evropské jednoty jako jejich otcové a dědové, ale premiéři jako Valdis Dobrovskis (40) nebo Andrus Ansip (55) tím, co pro své země dělají – byť jsou k tomu dotlačeni okolnostmi - snesou srovnání s otci-zakladateli evropské integrace. A měli by se stát inspirací pro své kolegyně a kolegy z ostatních, i těch největších členských států Evropské unie.