Korupční poetika je zvláštní žánr. Nejvíc o tom vědí Slováci, kde mají různé kauzy obzvláště pěkná jména: Gorila, Sasanka, Kocour. A Bílá vrána je zase ocenění nevládních organizací pro ty jedince, kteří se na Slovensku nebáli označit podezřelé jednání ve veřejném sektoru.

V zemi, kde od vstupu do Evropské unie kolem osmdesáti procent lidí v průzkumech Eurobametru říká, že korupce je velký problém, je hrdinským činem, když někdo v podniku, kde pracuje, upozorní nadřízené na nesrovnalosti ve výběrových řízeních, v hospodaření podniku nebo v přijímacím řízení.

Příklady držitelů Bílé vrány, o nichž napsal deník Sme, dokládají, že být hrdinou znamená přijít o práci. Jsou rádi, když proti nim bývalý zaměstnavatel nezahájí trestní stíhání. Happy end se věru nekoná, jedině snad pokud lze za šťastný konec považovat zvolení Jána Mičovského poslancem. Mičovský upozornil na neprůhledné nakládání s majetkem ve státním podniku Lesy.

Nejzamotanější je asi příběh Zuzany Melicherčíkové, která v roce 2010 upozornila na podivné přijímačky na právnickou fakultu Univerzity Komenského, kde pracovala ve studijním oddělení. Odešla tehdy ze školy a myslela, že podivné praktiky se budou vyšetřovat, ale místo toho ji kvůli medializaci případu odmítl už dohodnuté místo jiný zaměstnavatel, takže našla práci v McDonaldu.

Když získala v roce 2010 Bílou vránu, dostala několik nabídek a nakonec pracovala na ministerstvu práce. Odtud ovšem nedávno odešla – protože dva měsíce po volbách neměla co dělat. Ona i její kolegové si do práce chodili prý opravdu jen odpíchnout.

Její oddělení, které má na starosti veřejné zakázky, bylo najednou bez práce, protože agendu přebírala nová jednobarevná vláda Směru premiéra Roberta Fica. Předchozí kabient Ivety Radičové zavedl revoluci ve formě zveřejňování veškerých nákupních smluv veřejného sektoru a výrazně tak napomohl boji proti korupci.
Zuzana Melicherčíková ale nemohla brát peníze ze státního za nic. Proto matka čtyřech dětí po stížnosti nadřízenému na státní správu zanevřela. „Vzali mě v soukromém sektoru na první inzerát, na který jsem zavolala. Budu pracovat v Rakousku, budu mít navíc vyšší plat, ale za vyšší výkon,“ řekla mi v telefonickém rozhovoru.
S právníckou fakultou ještě nemá uzavřené spory, proto je opatrná, ale celkově se nebojí nějaké šikany ze strany slovenských úřadů. Naopak, jednala přirozeně, jak ji velelo svědomí. „Kdyby se takto ozval každý, tak ta republika vypadá jinak,“ pravila udivena mojí otázkou, zda bylo rozumné si v krátké době rozházet dvě velké státní organizace. „Nebojím se jich, protože mluvím pravdu,“ byla jasná odpověď.

Jedna ze současných parlamentních politických stran ji lákala před jarními volbami na kandidátku, ale odmítla. S politikou a státním sektorem už nechce mít nic společného. To je pochopitelné v zemi, v níž od 21. prosince loňského roku volně pobíhá Gorila, tedy vyšetřovací spis s odposlechy ukazující propojení politiky a byznysu.
Policie únik zřejmě ze tajné služby stále vyšetřuje. Právnici skupiny Penta, které se odposlechy týkaly, usilovali o zákaz publikace knihy kanadsko-slovenského novináře Toma Nicholsona o spisu Gorila. Soud ale minulý týden zákaz zamítl. Spis a jeho příběh tak na přelomu července a srpna dostane i papírovou podobu.

Nedávná zpráva nevládní organizace Transparency International porovnávající situaci ve 25 evropských zemí uvádí, že Slovensko má na boj proti korupci standardní právní prostředí, ale jen na papíře. Chybí využití v praxi, špatně funguje policie, soudy a Úřad pro veřejné zakázky. Něco o tom ví jak novináři a vyšetřovatelé zabývající se spisem Gorila, tak i paní Melicherčíková.