Zatímco Česko a Slovensko opouštějí princip rovné daně z příjmu pro fyzické osoby, Maďarsko na něm staví jako na jednom z předpokladů růstu. Slovensko, Maďarsko a Česko svoji hospodářskou politiku po roce 1989 postavily na přilákání zahraničních investic, zatímco Polsko se více spolehlo na neukojenou domácí spotřebu a domácí sektor obecně tím, že všechny podniky se hned neprivatizovaly.

To jsou jen dva příklady různých přístupů k hospodářské politice a dlouhodobému rozvoji ve střední Evropě. V době, kdy běží po celé Evropské unii diskuse o tom, že spojovat do jednoho ekonomického celku s jednou měnou tak rozdílné země jako je Řecko a Nizozemsko, stojí za to se podívat, jak jsou na tom státy visegrádské čtyřky – co vlastně mají ve své ekonomice společného a co je – kromě velikosti Polska – v pohledu na otázky rozvoje zásadně rozděluje.

K tomu mi pomohl maďarský ekonom Zoltán Pogátsa, který měl minulý týden na konferenci o ekonomické budoucnosti Visegrádu velmi zajímavou přednášku, kde si rozhodně nebral politické ani jiné servítky v analýze neradostných výhledů našich ekonomik.

„Když neustále zmenšujete stát a tím i výběr daní, tak nemáte finance, které byste mohli investovat do změny na ekonomiku s vyšší přidanou hodnotou,“ řekl například na adresu Česka, Slovenska a Polska, které na rozdíl od Maďarska netíží vysoké dluhy a přesto škrtají výdaje a zvyšují daně.

Citoval přitom dva protichůdné principy, které by se daly vztáhnout i k současné debatě o budoucnosti eurozóny: Nemůžete žít za hranice svých možností. A jen peníze vytvářejí nové peníze v byznysu, stejně jako ve státě. Obecně, vyvážení těchto dvou principů je klíčovou otázkou budoucnosti (střední) Evropy.

Typickým příkladem jsou investice do vědy a výzkumu, které by měly přispívat ke změně struktury ekonomiky a v ideálním případě dodávat produkci vyšší přidanou hodnotu - tedy bohatství.

V západním světě jsou obvykle investice to vědy a výzkumu dvě třetiny ze soukromých zdrojů a jedna třetina od státu. Ve visegrádské čtyřce je to s výjimkou Česka takřka výlučně stát, kdo do této oblasti investuje. I tak je ale podíl podprůměrný, Česko dává podle údajů OECD na vědu a výzkum 1,42 % HDP, Maďarsko 0,94 %, Polsko 0,57 %, Slovensko 0,51 %. Průměr původní patnáctky EU je 1,86 %.

Pogátsův kolega v panelu, polský ekonom Adam Ambroziak k tomu dodal, že nejde jen o čisté investice do výzkumu a vývoje, ale o celkový přístup k inovacím a o (ne)schopnost uplatnit novinky v praxi.
Celkový tlak politiků, který nyní vidíme v Česku nebo na Slovensku, na návrat k učňovskému školství, tak vyvolávají obavy, že příliš inovativní nebudou naše ekonomiky ani v budoucnosti, když politici dávají přednost levné pracovní síle před přidanou hodnotou.

Jediná zásadní konkurenční výhoda postkomunistických zemí střední Evropy je totiž stále jen nízká mzda. Ale, jak zdůraznil Zoltán Pogátsa, místo plánované konvergence, tedy postupného sbližování s evropským průměrem, který je nyní sedmadvacet eur eur za hodinu, mzdy ve zdejších končinách spíš divergují, tedy se od západních zemí Evropy vzdalují. Nejlépe ze čtyřky je na tom při přepočtu na hodinovou mzdu Česko s deseti eury.
Podle Pogátsy se prostě nedaří základní cíl: přiblížit nové členská státy ekonomicky západní Evropě, i když na východ tečou miliardy evropských fondů. Ale struktura ekonomiky, postavená na levné pracovní síle a malé přidané hodnotě, se příliš nemění. To pro budoucnost nevěstí nic dobrého.

Pogátsu jedině zaráží, jak je možné, že Česká republika měla a má stále relativně nízkou míru nezaměstnanosti, i když jsou Češi z obyvatel čtyř zemí nejméně mobilní pracovní silou.

Na tuto chmurnou vizi ekonomické budoucnosti jsem minulý týden našel jedinou náplast: to když na jiné debatě o budoucnosti eurozóny bývalý saský premiér a čelný německý ekonom Georg Milbradt tvrdil, že Polsko či Česko svým provázáním s německou ekonomikou patří do jádra Evropské unie více než některé jiné státy, kde se platí eurem.

Jenže, je to zase především kvůli levné pracovní síle, nikoli kvůli přehršli nápadů, inovací a patentů.