Nemohlo být minulý týden většího kontrastu, pokud jde o vývoj v postkomunistických zemích Evropské unie, než na Slovensku a v Rumunsku. Slovenští poslanci jednomyslně zrušili svoji trestněprávní imunitu. Rumunští politici se snažili prohloubit rozdělení společnosti a před nedělním referendem o odvolání prezidenta jeden druhého co nejvíce očernit.

Bylo to kdysi mečiarovské Slovensko, které se ocitlo ve studii Fareeda Zakarii mezi „iliberálními demokraciemi“, tedy státy na pomezí svobody a diktatury. I když jsem dalek idealizovat si záměry Roberta Fica a sponzorů-akcionářů jeho strany Směr, chová se ideologický společník rumunského premiéra Victora Ponty vůči své zemi mnohem zodpovědněji. Skoro to vypadá, jako by si Ponta nechal přeložit kdysi slavnou knihu Mariána Leška „Mečiar a mečiarismus“ o vytváření autoritářského režimu s demokratickou skořápkou.

Než premiér Ponta začal s kontroverzními změnami v parlamentu, justici a mnoha státních institucích, plnila roli párii Evropské unie země ležící mezi Slovenskem a Rumunskem – Maďarsko. Jeho premiér Viktor Orbán jako by jaksi zapomněl na kodaňská kritéria, která musela v devadesátých letech minulého století splnit postkomunistické státy, aby vůbec mohly podat přihlášku do EU.

Mezi ta politická patří institucionální stabilita, demokracie a právní stát. A právě stav justice se ukazuje jako jeden z klíčových rysů slabosti postkomunismu. Špatný stav justice je jedním z hlavních důvodů, proč jeden můj rumunský známý, novinář a sociolog, charakterizoval současnou situaci v Rumunsku jako „boj dvou mafií o území gangu, kterým je bohužel rumunský stát“. A tento boj začal tím, když se justice konečně letos na jaře odhodlala soudit velké politické ryby za korupci – včetně expremiéra Nastaseho, Pontova politického mentora. Pak následovala institucionální nestabilita, když se nová Pontova vláda snažila změnit část ústavních zákonů a omezit ústavní soud. V Rumunsku jsou síly obou táborů vyrovnané. V Maďarsku je situace díky dvoutřetinové většina Orbánova Fideszu v parlamentu stabilní až moc.

Nejvíc oslaben je právní stát. Nemám jakékoli iluze o stavu slovenského soudního systému, na jehož řízení se podílí jako předseda Nejvyššího soudu Štefan Harabin, pozůstatek onoho krystalického mečiarismu. Ale Maďarsko a Rumunsko zacházejí ještě dál. Orbán chce justici ovládnout zřízením nového dozorového orgánu a čistkou soudců, zabalenou jako předčasné odchody do důchodu.

Rumunská justice si zase dovolila porušit staré tabu a soudí za korupci i zasloužilé a vysoce postavené politiky. Navíc, jak upozorňuje analýza nevládní organizace Rumunská akademická společnost, politici obou táborů ohýbáním ústavy vytvořili takové prostředí, že v případě krize jako je ta současná a bez ohledu na výsledek referenda jasné ústavní řešení neexistuje.

Ponta se vmanévroval do situace, kdy se musí nejen odpovídat voličům a partajním bosům – baronům -, ale i Bruselu, který má na Rumunsko bič v podobě technicky vypadajícího Mechanismu kooperace a verifikace. To je v podstatě legální nástroj, jak Evropská unie může nahlížet Rumunům pod prsty, říkat, zda dělají reformu (justice) dobře a trestat je. Už v půlce července v pravidelné hodnotící zprávě Evropská komise uvedla, že vládní snaha o omezení moci ústavního soudu a jmenováním svých lidí do čela různých vládních institucí je v rozporu demokratickou vládou práva a oslabuje nezávislost justice. Jinými slovy, Rumunsko porušuje ještě předvstupní pravidla Evropské unie.

Na Maďarsko Evropská komise použila finanční tlak: zadržela část fondů. Orbán neochotně některá svá opatření upravil. Na Rumuny má kromě peněz Brusel ještě jeden klacek a to je vstup do Schengenu. Z pohledu běžného občana to není abstraktní hrozba, ale konkrétní věc, která například v ekonomické krizi ztěžuje cestování za prací po Evropě.

Krize v Rumunsku a role právního státu v ní – a slabost justičního systému v dalších postkomunistických zemích včetně Česka – ukazuje, na jak vratkých základech celá politická transformace od socialismu k liberální demokracii stojí.