Evropa se jako světová mocnost nemá špatně, ale jako idea bohužel bledne. Problém Evropy je v tom, že je neuvěřitelně svůdná. Její historie, to je starý příběh úspěchu - a každá země, která není členem Evropské unie, by udělala hodně, aby se jím stala.

Tak hovořil o evropské společnosti Orhan Pamuk v rozhovoru pro polský týdeník Polityka, když se ho autoři dotázali, jak by vysvětlil obojaký vztah Turků k Evropě. Šel na to chytře. Popsal Evropu jako unikátní společenství, ale zároveň její obyvatele obvinil, že jsou proti dalším přistěhovalcům a novým členům. Evropané ze současné sedmadvacítky považují tyto lidi zvenčí za zloděje práce a pracovních míst. 

„Co to má co společného s hesly Velké francouzské revoluce? Kde je rovnost a bratrství?“ zeptal se Pamuk. Podle něj by Evropa byla silnější, kdyby dokázala vstřebat sedmdesátimilionové Turecko po americkém vzoru a učinila ho svou součástí. 

Spisovatel si může dovolit být idealista a snílek. Zejména takový, jako je držitel Nobelovy ceny Orhan Pamuk, který se proslavil jak historickými alegoriemi, tak díly zobrazujícími moderní vývoj Turecka. Pár let musel být i v emigraci, na chvíli mu vláda přidělila osobního strážce. 

Mne ovšem zaujal onen příměr „svůdné Evropy“, který v dnešní době vysokých úrokových sazeb, mimořádných summitů a klesajícího kursu eura dovoluje úplně jiné nazírání našich starostí. Nejen my, Češi, ale obecně téměř všichni Evropané jako by měli v posledních letech kocovinu nebo krizi středního věku. Nějak nedokáží vidět věci v lepším světle, naopak pořád hledají chyby a potíže. 

Ty tu samozřejmě jsou, a nikoli nejmenší. Ale při sledování zpráv o tom, jak se tady utopilo padesát a tam šedesát lidí ve snaze dosáhnout v chatrných bárkách evropských břehů si člověk přeci jen položí otázku, zda to s oním pesimismem a evropskou blbou náladou nepřeháníme. 

Ano, tak třeba demografické vyhlídky Evropské unie nejsou růžové, kontinent stárne. Jenže místo aby se volení zástupci lidu této realitě postavili čelem, tak před voliči kličkují různými sliby, protože přibývá voličů starších, kteří chtějí jistoty teď a tady, a ubývá voličů mladších, kteří kromě toho chtějí jistoty i v budoucnu. 

S odstupem deseti let tak nabývá na závažnosti teze Roberta Kagana o tom, že Američané jsou z Marsu a Evropané z Venuše. Kagan především na otázkách bezpečnosti ukázal, jak si Evropané zvykli na pohodlný život v klidu a míru, který jim zejména za studené války zajišťovaly Spojené státy. Musel přijít až prezident Barack Obama a Evropanům vzkázat, že Amerika se otáčí k Asii. 

I když žádná válka Evropě momentálně nehrozí, platí, že se Evropané, podobně jako kdysi Římané na vrcholu svého impéria, ukolébali ve svých zdánlivých jistotách sociálního státu, neustálého růstu, který se ukazuje být založen na dluhu. Tuhle evropskou past blahobytu ale nechápou tisíce těch, které svůdná vize bohaté Evropy přitahuje z Afriky či z Asie natolik, že riskují životy v přeplněných člunech na otevřeném moři. 

Počáteční ideu evropského sjednocení, založenou na udržení míru, nahradilo klíčové slovo solidarita, které se na evropské úrovni překládá pouze jako transfer peněz od bohatších Evropanů k chudším. Evropa si podobně jako finanční trhy vytvořila svůj druh morálního hazardu, který teď prochází velmi náročnou zkouškou. 

Vypadá to, že Evropané si poněkud odvykli některým druhům odpovědnosti. Někdo by mohl říci, že historicky zlenivěli. Přitom integrace jim dala do rukou možnosti, jaké snad nikdy v historii neměli, především pokud jde o obchod a hospodářskou spolupráci. Zvenčí Evropa možná stále ještě vypadá svůdně. Ale zevnitř vidíme, jak sama sebe dokáže pozvolna ničit – podle mě hlavně politikou, založenou jen na krátkodobém pragmatismu.