Polské potraviny, to je politický faktor. Ale ne tak, jak si to představují konzumenti v Česku, zasažení aférou s technickou solí v polských potravinách a dalšími odhaleními, které přinesla česká potravinová inspekce a proti kterým Poláci tak vehementně protestují. Falešný kakaový prášek už byl dovezen do Polska z Brazílie a tady jen zabalen. Žádný výrobek s technickou solí se nedostal do Česka. Obojí jsem slyšel minulý týden na vlastní uši od vysokých polských vládních a hygienických úředníků.

Bránit polské potraviny a jejich výrobce je vlastně jedním z nejdůležitějších úkolů polských politiků. Produkce potravin v Polsku je důležitý politický činitel, což se nedá říci například o Česku či Slovensku. Samotné zemědělství (bez zpracovatelského průmyslu) vytváří jen 4 procenta HDP, ale zaměstnává 15 procent pracovní síly. Ze zemědělství ale žije jen polovina těch, kteří jsou statisticky jako majitelé půdy v kategorii rolník a tím pádem neplatí téměř žádné daně a sociální dávky. Vztah rolnictva ke státní pokladně je tak problémem polských státních financí. Daně totiž neplatí nejen malí rolníci, ale i velké zemědělské firmy, které tvoří nejvíce produkce polských potravin.

Reforma tohoto systému je velmi citlivá politická otázka, protože menším partnerem v současné vládní koalici je Polská lidová strana, nejstarší nepřetržitě existující politická strana, která reprezentuje právě především venkovské obyvatele a zemědělce. Jeden pokus současného premiéra Donalda Tuska o reformu už zablokovala. Padesát šest procent z celkového počtu 1,5 milionů rolnických hospodářství je těch nejmenších, tedy do pěti hektarů. Ty na trhu nemohou konkurovat těm největším, ale jsou silná voličská základna.

I pod takovou státní ochranou si polští producenti stěžují na tlak velkých nadnárodních řetězců a firem. Tak třeba ředitel třetí největší mlékárny z města Lowicz ve středu Polska vlastně zastupuje pět tisíc rolníků, kteří sdruženi v družstvu tento podnik vlastní a zároveň do něj dodávají svoji produkci. „Věříme ve volný trh, ale ty nejvýdělečnější sektory v mlékárenství – zmrzlinu a jogurty – ovládly i u nás velké koncerny jako Danone. Ale bojujeme a budeme bojovat,“ řekl ředitel mlékárny Jan Dąbrowski minulý týden návštěvě českých a slovenských novinářů.

Nakupujících voličů je přeci jen víc než těch, kteří potraviny vyrábějí. I u nich ovšem platí: co je polské, co je dobré. Největší polský obchodní řetězec s poetickým názvem Biedronka – Beruška - vlastněný portugalskou firmou Jeronimo Martins, otevírá ročně 200 nových obchodů a je podle obratu už čtvrtou největší polskou firmou po ropném koncernu PKN Orlen, plynařské státní firmě PGNiG a energitckém státním gigantu PGE. Potravinový diskontní řetězec je tak vlastně největší soukromou firmou v Polsku, protože ve všech třech zmíněných energetických firmách má rozhodující slovo stát.

Velké síťově řetězce jako Biedronka ovládají v Polsku 50 až 55 procent trhu, zatímco malé obchody a rodinné firmy mají 45 procent. „Nejlepší situace pro zákazníka je, pokud jsou tyto dva systémy zhruba v rovnováze a soupeří spolu. Ale malých obchodů ubývá,“ řekl Karol Dobrowolski, náměstek ředitele velkoobchodu s ovocem, zeleninou a květinami Bronisze u Varšavy. Nic na tom nemění fakt, že osmdesát procent potravin ve velkých supermarketech je domácí produkce. Na Slovensku je to kolem padesáti a v Česku je rozptyl podílu domácích potravin podle sezóny od čtyřiceti do osmdesáti procent.