Často dávám Estonsko za vzor dobrého vývoje postkomunistické země. Nejen kvůli nízké míře korupce či elektronické státní správě. Třeba moje čerstvá víkendová automobilová zkušenost ukázala, že drtivá většina řidičů dodržuje předepsanou rychlost i na dlouhých a přehledných rovných úsecích s minimálním provozem. A když jsem policistovi, který mě zastavil, na jeho přívětivé estonské „Tere“ odpověděl anglickým „Hello“, okamžitě s úsměvem přešel do plynné angličtiny. O bezdrátovém internetu zdarma u kávy na benzínové pumpě raději ani psát nebudu.

Proto mě vlastně uklidnily zprávy, že po jarní stávce estonských učitelů nyní od prvního října stávkují estonští lékaři. A důvody, které uvádějí, jsou nám velmi blízké.

Estonští lékaři stávkují kvůli nízké mzdě, kvůli špatnému systému, který je nutí pracovat hodně přesčas, a kvůli rostoucímu průměrnému věku lékařů, protože hodně mladých odchází do zahraničí, především do jazykově blízkého Finska. Během prvního týdne stávky byl omezen příjem pacientů ve třech největších nemocnicích v Tallinnu, kde žije třetina estonské populace, a v jediné estonské univerzitní klinice v Tartu, studentském městě na východě země. Ošetřeny jsou děti, těhotné ženy, onkologičtí pacienti, ale kdo není bezprostředně ohrožen, toho posílají domů. „Když to bude potřeba, tak bude stávka dále rozšířena,“ řekl mi člen stávkového výboru, psychiatr Andres Lehtmets.

V největší estonské nemocnici, PERH v Tallinnu, aktualizují každý den webovou stránku s informacemi, kdo může být ošetřen. „Počet lékařů ve stávce se den ode dne liší. Někteří lékaři nestávkují, navíc máme povinnost zajistit třeba záchrannou službu,“ řekla mi mluvčí nemocnice Stina Eisenová.

Estonci to jako všechny obtíže snášejí se svým pověstným klidem. Málo je vzrušují informace lékařských odborů, že zhruba každý čtvrtý lékař a lékařka v Estonsku jsou v důchodovém věku, že podle odborářů berou oficiálně berou v průměru 1700 eur měsíčně díky obrovskému počtu služeb, přičemž průměrná mzda je v Estonsku 900 eur. Lékaři v PERH berou 2296 eur měsíčně, ale svoji pracovní dobu přetahují v průměru o 43 procent. „Počet estonských lékařů, kteří každoročně dostávají licenci pro práci v zahraničí už přesahuje počet absolventů lékařských fakult,“ tvrdí doktor Lehtmets, podle něhož řada lékařů například pravidelně pendluje mezi Estonskem a Finskem.

Vláda lékařské odboráře štve svým řekněme nezaujatým postojem ke sporu, který považuje za věc odborů a zaměstnavatelů sdružených v asociaci nemocnic. Ta podle odborů doposud problém také podceňovala. Premiér Andrus Ansip pouze v pátek zveřejnil, že on jako předseda vlády bere 3999 eur měsíčně, ale více než polovina z 1600 praktikujících lékařů podle údajů z daňových přiznání bere nejméně 3500 eur, přičemž 212 z nich mělo v roce 2011 příjem vyšší než 7500 eur měsíčně.

K lékařům se v jejich protestu v nemocnicích přidaly i zdravotní sestry, jejichž průměrná mzda je 816 eur, ale podle vládní analýzy jich stovky berou plat mezi 2000 a 4000 eury. Ptal jsem se Lehtmetse i na inspiraci nedávnými visegrádskými protesty lékařů, ale pravil, že především kvůli jazykové blízkosti většinou studovali hlavně protest finských lékařů z roku 2001.

Po jarním protestu učitelů se tento spor zdá být dalším znepokojujícím signálem pro nejdéle sloužícího evropského premiéra, že jen politika úspor zavedená v krizovém roce 2009 nemusí stačit. Estonsko je navíc jediná země Evropské unie a eurozóny, která hospodaří s rozpočtovým přebytkem.

Pokud by jako model měl sloužit jarní protest učitelů, lékaři se nemají moc na co těšit. Učitelé chtěli zvýšení mezd o 20 procent. V návrhu nového státního rozpočtu na rok 2013 jsou sice peníze na zvýšení minimální učitelské mzdy o 11 procent, ale kvůli přerozdělování přes samosprávy si učitelé polepší maximálně o pár procent, v Tallinnu třeba jen o pět. A to si ještě mohou gratulovat. Fond na platy zaměstnanců veřejného sektoru vzrostl v návrhu rozpočtu na příští rok jen o 4,4 procent.