Na začátku musím napsat, že Igor Janke je můj kamarád. Tento polský novinář, pravicový komentátor, zakladatel úspěšného blogového serveru salon24.pl, think tanku Institut svobody a táta dvou kluků právě vydal knihu, která má šanci stát se bestsellerem nejen ve střední, ale vlastně v celé Evropě. Kniha, která zatím vyšla jen polsky, se v originále jmenuje Napastnik. Opowieść o Viktorze Orbánie a je skvělá.
Napastnik se dá do češtiny nejlépe přeložit jako fotbalový útočník. Opowieść je povídka či příběh, ale prostý český překlad Útočník. Příběh Viktora Orbána úplně nevystihuje obsah i záměr autora popsat nejen život, ale i motivaci a způsob práce kontroverzního maďarského politika, který vede nejsilnější stranu ve střední Evropě a jehož evropský politický mainstream vytěsnil kvůli neortodoxnímu stylu politiky na okraj.
Záměr se Igorovi podařil. U velké části polské konzervativní pravice panuje vůči Viktoru Orbánovi obdiv za to, že se mu podařilo v roce 2010 tak drtivé vítězství. Igor nezastírá své sympatie vůči Orbánovi, možná i proto, že byl sám v rámci skupiny polských studentů v červenci v roce 1989 v Budapešti svědkem toho, jak tehdy mladý vůdce liberálních maďarských studentů Viktor Orbán v přímém televizním přenosu dávno před dohodou u kulatého stolu vyzval sovětská vojska k odchodu ze země.
Od té doby je Orbán stálicí maďarské politické scény a kvůli historicky blízkému vztahu obou národů zajímá i Poláky. Jeho vzestupy a pády Igor Janke v knize velmi dobře a plasticky popsal. Jako novinář mohu svému polskému kamarádovi jen závidět, že se mu podařilo dostat nejen do blízkosti samotného premiéra a hovořit s ním, ale že s ním hovořila i řada dalších bývalých i současných Orbánových souputníků. To při komunikační bariéře, jež kolem sebe Fidesz vytvořil není lehké - a i proto má kniha poměrně zaručený úspěch v celé Evropě.
Jankeho portrét či popis příběhu vesnického chlapce, který trpí vášní pro fotbal a pro politiku, je ale prvním vážným pokusem zahraničního autora pochopit a popsat, co a proč se vlastně v Maďarsku v posledních letech stalo. Proč například Viktor Orbán sjednotil pod svá křídla téměř veškerou maďarskou pravici, která navazuje na do 19. století se táhnoucí proud národně venkovské politiky, který vede desetiletí souboj s liberálně městskou elitou, reprezentovanou posledních dvacet let postkomunisty a liberály.
Proč Viktor Orbán vládne své straně železnou rukou, ale přitom se nezbavuje svých spolupracovníků, kteří ho zklamali? Protože jde většinou o jeho spolužáky z dob gymnaziálních či univerzitních studií. Proč se z liberála stal konzervativní katolík? Protože potřeboval najít mocenskou oporu proti postkomunistům opírajícím se o staré a pevné soudružské vazby. Proč stále hraje pátou fotbalovou ligu za klub v rodné vesnici Felcsút, kde vybudoval fotbalovou akademii? Protože „je to jeho druhý život“.
Igor Janke odpovídá na spoustu otázek, které si byť i jen běžný pozorovatel v souvislosti se současným Maďarskem klade. Spoustu jich také nechává nezodpovězených jako například, proč se v roce 2010 věnovala nová vláda historické politice místo aby zachraňovala hospodářství. Odpověď, kterou používají i polští konzervativci – že se musel vypořádávat s všemocným postkomunisticko-liberálním spiknutím a nepřátelskými médii doma i v zahraničí – neobstojí.
U některých pasáží – jako je třeba vysvětlování toho, jak jsou financované maďarské politické strany či jak devastující byla korupce za časů socialisticko-liberálních vlád, je vidět, že by to chtělo jít víc do hloubky i do šířky. Igor se vyhnul hlubšímu popisu toho, jaké má Fidesz vztahy s byznysem, jak vytváří v Maďarsku nový politický systém. To jsou zjevné slabiny knihy, na které budou Orbánovi protivníci doma i v zahraničí právem poukazovat.
I přes tyto nedostatky je to zatím ojedinělý počin evropského formátu. Měli by si ji přečíst všichni západní novináři, kteří papouškují dnes už omleté fráze o Orbánových sklonech k autoritářství. Igor Janke je při všech sympatiích k maďarskému vůdci totiž neschovává, ale snaží se je pochopit a vysvětlit.