Výlety za kamarády do slovinské Lublaně patřily v dobách našich studií v devadesátých letech k velmi oblíbeným kratochvílím. Slovinsko bylo totiž nejen premiantem hospodářským, ale také kulturním, kulinářským a studentským. Malá země nabízí jak vysoké hory, tak něco málo moře, krápníkové jeskyně a na nich rostoucí vynikající víno, výborné cukrárny i vybrané masné pochoutky. A jako studentům nám imponoval tamní systém, který dával slovinské mládeži neuvěřitelné možnosti, jak si dlouho (třeba až do čtyřiceti) udržet status studenta a s ním spojené výdobytky jako nízké či téměř žádné daně či slevové kuponky do mnoha lublaňských restaurací.

Dokud slovinský státní kapitalismus, založený na zbytcích jugoslávského socialismu, fungoval, bylo Slovinsko oblíbeným příkladem úspěšné transformace komunistického státu, navíc v ostrém kontrastu se sousedními válčícími postjugoslávskými státy. Jenže, jak ukazuje už několik let panující krize a recese, Slovinci mají z této doby nejen špatné půjčky v bankách v hodnotě pětiny HDP, ale i skryté dluhy, které je nyní i přes členství v eurozóně strhávají do propasti, v níž skončil Kypr či Řecko. Jsou to navíc dluhy, které lze těžko vyčíslit.

Slovinci si především zvykli, že jsou něco zvláštního. Měli nepochybné obchodní úspěchy v oblasti bývalé Jugoslávie i na západních trzích. Ale doma panovala strnulost a silný vliv takových skupin jako jsou důchodci s vlastní parlamentní stranou, nebo odbory, bránil pomyslet na věci jako je třeba reforma důchodového systému či pracovního práva.

U vlády se po vyhlášení nezávislosti v roce 1991 střídaly různé formace složené z bývalých komunistů, kteří byli opatrní na slova jako privatizace a zahraniční investice. Bylo v tom nejen hodně z jugoslávského socialistického dědictví, ale mnoho z obavy malého národa, který má poprvé v historii svůj vlastní stát a bojí se, že by jeho historii, kulturu a ekonomiku převálcoval opět někdo zvenčí, tentokrát nikoli vojensky, ale hospodářsky. Někdy v roce 1998 jsem například poprvé zaslechl příběh o tom, jak se Slovinci brání zahraničním spekulacím tím, že peníze z a do země lze legálně převést pouze přes jeden státem kontrolovaný účet.

Pravicové vlády nastoupily až od roku 2000 a jejich prapor třímal hlavně bývalý disident Janez Janša, který proslul především podezříváním všech a všeho z různých komplotů. Sám byl obviněn nejprve z tajných nakupů zbraní při přípravě vyhlášení nezávislosti. Letos jeho vláda padla nikoli kvůli hospodářským problémům (těm tedy taky, ale až na druhém místě), ale především kvůli podezřením z korupce ministrů i samotného premiéra.

Slovinský obraz premianta je vidět na první pohled i v různých řebříčcích srovnávajících životní úroveň a vyspělost jednotlivých zemí. Když se ale podíváme do střev těchto indexů, je vidět pozůstatek státně dirigistického přístupu k ekonomice a socialistický přístup ke státu jako ruce, která rozdává plnými hrstmi. Například Index prosperity, který sestavuje londýnský institut Legatum, dává Slovinsko na celkové 24. místo ze 142 hodnocených zemí světa. Nejhůře hodnocenou z osmi kategorií je ale ekonomika, nejlépe je hodnocen vzdělávací systém.

Podobně to vidí Catch-up Index, sestavený Open Society Institutem v Sofii a hodnotící to, zda a jak rychle bývalé země východního bloku dohánějí západ Evropy. Ze čtyř hodnocených kategorií (ekonomika, kvalita života, demokracie a vládnutí) má nejvíce kvalita života a nejméně ekonomika a demokracie. Vypadá to, jako by si Slovinci žili dobře, ale příliš spoléhali na to, že jejich ekonomický model bude fungovat na věky a ještě u toho budou moci brblat na vládu, která ale většinu ekonomiky prostřednictvím státních bank a firem ovládá.

Stejně jako mají Slovinci problém s privatizacemi a otevřením své ekonomiky zahraničním investorům, tak podobné je to v jiných oblastech. Například ve slovinské společnosti doutná historická bomba, která byla vlastně až do Janšových vlád po roce 2000 tabu. Za druhé světové války rozhodně ne všichni Slovinci stáli na straně Titových partyzánů. Slovinsko bylo za války rozděleno mezi tři okupační mocnosti a teprve až Janša a jemu podobní začali hovořit o masakrech desítek tisíc lidí z tzv. domobrany, tedy jednotek stojících na straně Italů, Němců a Maďarů, které spojenci v roce 1945 vydali do rukou Titových jednotek společně se zbytky chorvatských ustašovců a srbských jednotek věrných exilové západné vládě. Podobně jako se Slovinci brání privatizacím svých už nefungujících a často vytunelovaných státních podniků, tak se brání otevřít tuto historickou kapitolu a diskutovat o ní.

Slovinsko minulý týden uspělo s prodejem dluhopisů na mezinárodních trzích. Okamžitá imploze ekonomiky tedy nehrozí. Ale koupili si jen čas. Ten potřebují jak pro radikální změnu ekonomického modelu, jak jim i nyní doporučují mnozí analytici investičních bank, ale i pro změnu svého pohledu na svět. Až příliš si zvykli na roli premianta, u kterého se dá ledasco přehlédnout a řada věcí odpustit.