Pokud nepočítáme komunistického vládce Todora Živkova, tak žádný bulharský premiér od Stefana Stambolova, „bulharského Bismarcka“ vládnoucího na konci 19. století, nevládl déle než pět let. Šanci změnit tuto neradostnou bilanci nestability má Bojko Borisov, který vládl od roku 2009 do letošního února, kdy odstoupil po vlně protestů odstartovaných zvýšenými cenami elektřiny. To poštvalo bulharské úřady proti zahraničním investorům včetně českých firem ČEZ a Energo-Pro.

Borisovova strana Občané za evropský rozvoj Bulharska (GERB) vyhrála nedělní předčasné volby. I když zřejmě nesestaví většinovou vládu, už se zapsala do historie, protože žádná strana od 1991 nevyhrála dvoje volby po sobě. Od roku 1999 byli Bulhaři dokonce jakousi laboratoří populismu ve východní Evropě, protože vždy nechali vyhrát stranu, která byla úplně nová, založena relativně krátce před volbami. „Klam je demokracii vlastní a postkomunistické země obzvláště rády vyhlížejí nové spasitele (Basescu v Rumunsku, bratři Kaczyńští v Polsku), ale bulharská víra v politické zázraky je zjevně nejsilnější,“ napsal o tomto jevu bulharský kulturní antropolov Ivajlo Ditčev v posledním čísle časopisu Aspen Review Central Europe.

Nedělní předčasné volby mají ještě jeden historický zápis: k urnám přišlo v nejchudší zemi EU jen 53 procent voličů, nejméně od pádu komunismu v roce 1989. Bulharská politická frustrace je hodně silná. Zemi v posledních letech opustily dva miliony jejích obyvatel, kteří vzdali každodenní boj s politickým systémem, kde se volební hlasy dají běžné koupit (letošní sazba byla podle některých zdrojů 50 eur za kus) a kde se v oficiální tiskárně objeví den před hlasováním palety s 350 tisíci neregistrovanými hlasovacími lístky, což je zhruba ekvivalent deseti procent oficiálně odevzdaných hlasů.

Nikoho už ani neudiví, že premiér pomocí hrozeb žalobami a pokutami tlačí na majitele posledních nezávislých deníků v zemi, Trud a 24Časa, aby prodaly své kontrolní balíky jeho spojenci, největší mediální skupině v zemi NBMG s nejasnou vlastnickou strukturou (což není v Bulharsku u firem z jakéhokoli oboru nic výjimečného). Koncentrace vlastnictví bulharských médií pod střechu této skupiny vyvolává podle sociologa Václava Štětky, který na Oxfordské univerzitě analyzuje vývoj médií v postkomunistických státech EU, může mít vážné následky ve formě monopolizace na trhu bulharských médií „s vážnými dopady na nezávislost novinářů“.

Do nejnovějšího středoevropského trendu růstu nacionalismu jako reakce na ekonomickou krizi zapadá fakt, že vzrostla síla a politická váha ultranacionalistické strany Ataka. Povolební situace totiž vypadá tak trochu jako všichni proti GERB. Šéf socialistů Sergej Stanišev řekl, že bude vyjednávat jak s třetí politickou silou, stranou turecké menšiny DPS, tak čtvrtými ultranacionalisty ze strany Ataka. Ta by teoreticky mohla i podpořit GERB jako po volbách v roce 2009, i když to její šéf Volen Siderov (zatím) vyloučil.

Nicméně, Ataka se stala rozhodujícím činitelem pro sestavení vlády. V případě spojení se socialisty a tureckou stranou by nacionalisté zřejmě museli poněkud otupit svoji dosavadní protitureckou rétoriku. To by asi nebyl problém, protože jejich hlavním cílem byli především Romové. Ataka se tak postavila po bok maďarskému Jobbiku, který také získal popularitu kvůli ukazováčku namířenému v ekonomické a sociální krizi na Romy a další národnostní menšiny.

Z hlediska zahraničních investorů, kteří jsou beztak vůči Bulharsku kvůli korupci a neprůhledné vlastnické struktuře řady firem opatrní, je Siderov neznámou, před kterou je třeba se mít na pozorou. V kampani například hovořil o znárodňování a revokaci koncesí zahraničních firem.

Jakákoli vláda tak bude křehká a Bulhaři zřejmě za pár měsíců půjdou volit znovu. A Bojko Borisov a jeho oponent Sergej Stanišev se budou znovu prát o místo v bulharských učebnicích. Navazovat na Stambolova, který je považován za otce-zakladatele moderní bulharské státnosti, je těžké pro kohokoli. Vlastně i proto, jak skončil: V roce 1894 po sporech se všemi spojenci a přáteli rezignoval na úřad premiéra a o rok později ho zastřelili ho makedonští teroristé.