Šéfové tradičních rakouských partají, sociálních demokratů a lidovců, by se mohli přijet poučit k bratrancům do Česka, jaké to je, když strany ztrácejí moc, vliv a podporu voličů a do parlamentu se derou populistická hnutí různých barevných odstínů.

Výsledky nedělních parlamentních voleb sice daly těsnou většinu staronové velké koalici, ale podstatnější zprávou jsou zisky svobodných – už vlastně také tradiční pravicově populistické strany – a nového Teamu Stronach, strany založené miliardářem Frankem Stronachem z Kanady, který se ve svých osmdesáti letech rozhodl vrátit a změnit rakouskou politiku.

Zajímavé je, že rakouská média se v prvních komentářích nesoustřeďují na výsledky dvou nějvětších stran, které s výjimkou šesti let vládnou spolu ve velké koalici od roku 1986 a které zaznamenaly nejhorší výsledek v historii. Pozornost už ani tolik nepřitahuje výstřední Stronach, kterému je v českých poměrem nejblíže Andrej Babiš a jeho strana ANO, ale Heinz-Christian Strache, šéf Strany svobodných, jehož strana si polepšila oproti minulým volbám o čtyři procenta na 21,4 procenta získaných hlasů.

A to je i na evropské poměry hodně. Euroskepticismus se stal programem, který přitahuje voliče v bohatých zemích eurozóny, kde roste nespokojenost se směrem, kam se ubírá evropská integrace. V německých parlamentních volbách se jen těsně nedostala do parlamentu tvrdě euroskeptická strana Alternativa pro Německo, která s Teamem Stronach a Stranou svobodných tvoří dosud nejsilnější rodinu politických sil, sbírajících hlasy bohatých Evropanů nespokojených s tím, že musejí doplácet na chudší části unie. Spojence mají nejblíže v Opravdových Finech.

Pro středoevropské, stále ještě mladé členské státy to je špatná zpráva, kterou si ale nemají čas a možná ani chuť uvědomit a analyzovat. Nejhlasitější a zároveň i nejracionálnější hlas z ní Polska, které jediné má jak sílu, tak i prostředky na evropské úrovni hájit myšlenku solidární a jednorychlostní Evropy.

Češi na svoji evropskou politiku (prozatím) rezignovali v záplavě domácích afér a nástupu různých populistických formací. Slováci se striktně drží německého kurzu ve snaze zůstat v jádru eurozóny, ať bude její osud jakýkoli. Stejným směrem se snaží mířit Pobalťané. A Maďaři v oficiální roli evropského párii se jen snaží nevypadnout z rozjetého vlaku.

Rakousko do záchranného fondu eurozóny přispělo 19,5 miliardy eur, tedy 6,4 procenta svého HDP. Rakušané mají nejnižší nezaměstnanost v EU (6,9 %). Vyšší daně a nižší úrokové míry ale tlačí na disponibilní příjmy. Ve srovnání se sousedy se nemají špatně, ale jejich očekávání nejsou naplňována – tedy jejich životní úroveň nestoupá tak, jak byli zvyklí. Standardním terčem se proto stali přistěhovalci, což bylo téma, které miliardář Stronach sebral svobodným, jejichž šéf Strache zaobalil v kampani kdysi negativně podávané téma do pozitivního obalu: „Milují rodilé Rakušany“ bylo motto, které hlásal v kampani. A zabralo.

Dvourychlostní Evropa se tak nerodí při debatách v Bruselu, ale ve volbách v nejbohatších členských státech. Když lídr rakouských lidovců Michael Spindelegger po oznámení výsledků voleb řekl, že velká koalice nemůže pokračovat ve stejném stylu a stejné paralýze, bylo jasné, že jde spíš o vydírání sociálních demokratů. Čistě matematicky by lidovci se svobodými a Stronachem dali dohromady většinu. Ale dnes by to příliš bilo do očí a Rakousko i Evropa už mají jednu zkušenost s pravicovými populisty ve vládě za sebou. Když se Jörg Haider se Stranou svobodných v roce 2000 dostal do vládní koalice, pokusila se Evropa o bojkot, který neměl valného výsledku a významu.

Jenže bude-li politická i ekonomická krize Evropské unie i nadále pokračovat a rakouská velká koalice bude podobně nefunkční jako ta dosavadní, nebude už spojení lidovců a dvou druhů pravicových populistů za pět let exotickým matematickým příkladem, ale reálnou možností. Teprve pak Rakousko svým postkomunistickým sousedům opravdu ukáže, jak se v Evropě řadí jiné rychlosti.