Být polským důchodcem bude ještě náročnější, než si kdo myslí. Kvůli vládním změnám důchodového systému se nyní v podstatě likviduje před patnácti lety zavedený druhý pilíř soukromého pojištění. Poláci se musejí rozhodnout do konce července, zda své peníze v soukromém systému ponechají, nebo je převedou na své konto u státního systému ZUS. Potíží navíc ovšem je, že státní pilíř doslova a do písmene milionům Poláků hnije.

Deník Gazeta Wyborcza minulý týden na základě zkušenosti několika čtenářů upozornil na to, že nastávající důchodci mají problém doložit, že oni a jejich zaměstnavatelé do státního systému příspěvky zaplatili. V důsledku toho mají dramaticky nižší důchody – třeba až o polovinu.

Dokumentace tisíců zaniklých firem totiž leží často slisovaná, v naprosto nevhodných podmínkách zplesnivěla či rozmokla a lidé při žádosti o důchod ve státním systému ZUS nemají jak doložit svá odpracovaná léta a příjmy.

Firmy mají povinnost dokumentaci skladovat padesát let, takže by teoreticky nemělo být pro kohokoli chystajícího se odejít do důchodu problém poskládat přesný obraz příjmů a odvodů. Ale v postkomunismu, v době trasnformace a rychlého vzniku a zániku firem často končily v úpadku a správci firemní „pozůstalosti“ mnohdy zacházeli s dokumenty ledabyle.

Problém se navíc týká období před rokem 1999, odkdy mají pracující Poláci v systému ZUS svá individuální konta. Pouze od té doby lze jasně vystopovat, kdy a kde pracovali a kolik zaměstnavatel a oni odvedli na své důchodové konto. Ale období předtím se ukazuje být z hlediska výpočtu poněkud nejistou černou dírou a sami zaměstnanci musejí doložit, kde pracovali a kolik brali. Problém se může problém týkat až tří milionů lidí.

Jeden ze státních archívů má za úkol shromažďovat dokumentaci zmizelých firem. Při této práci není nouze o kuriozity. Stává se, že firemní dokumenty jsou třeba slisované do papírových briket a tudíž naprosto nečitelné. Nebo v případě jiné firmy skončila její dokumentace v kurníku, jehož majitel několik let odmítal papíry vydat.

A pak je tu ještě asi dva tisíce firem, které v podstatě nelegálně skladují dokumentaci padlých podniků, protože na ni nemají zákonem stanovené podmínky jako je třeba zaměstnávání profesionálního archiváře.

Budoucnost polských důchodců je tak poměrně chmurná. Státní pokladna, bojující s neustálým růstem zadlužení, na tom zřejmě vydělá, protože často se starší lidé bojí jít do soudních sporů.

Poláci jsou z historických důvodů vůči státu podezřívaví, protože dlouho vlastní neměli nebo byl ovládán někým jiným. Nízké důchody vlivem shnilých archivů už sice na žádné okupanty hodit nemohou, ale jejich důvěru ve stát a jeho schopnosti to rozhodně nezvýší.