I když v Polsku už rok nevládne premiér Jaroslaw Kaczyński spolu s ultranacionalisty (Liga polských rodin) a populisty (Sebeobrana), jeho dědictví se Polákům vrací jako otravný bumerang a v zahraničním pozorovateli evokuje vzpomínky na nápady jako bylo třeba vyškrtnutí slavných spisovatelů ze školní povinné četby kvůli tomu, že byli homosexuálové.

Polskem nyní vibruje spor o to, kdo vlastně řídí polskou veřejnoprávní televizi, největší celoplošnou stanici se zhruba čtvrtinovým podílem diváctva. V brutální stručnosti by se dal shrnout takto: o tom, zda televizi řídí Kazcyńskému blízcí, ale v zásadě ještě normální konzervativci, nebo národovečtí ultrapravičáci se sklonem k fašismu, rozhodla minulý týden v pátek správní rada veřejnoprávní instituce, když zasedala navíc v neúplném složení. A rozhodli to lidé, kteří se do rady dostali jako členové Ligy polských rodin a Sebeobrany v době, kdy obě extrémní strany byly součástí vládní koalice Jaroslawa Kaczyńského. A ještě pro pořádek: obě už nemají ani poslance v parlamentu a jsou na pokraji politického vyhynutí, nicméně rozhodly se ovládnout nejvlivnější médium v zemi.

Vláda, která nemá vůči televizi žádné přímé pravomoci, jen tiše zírá a spekuluje se, kdy do instituce, kterou zachvacuje stále větší chaos, pošle nějakého komisaře. Vedení konzervativce Andrzeje Urbańského a přítele bratří Kaczyńských se proti svému odvolání chce bránit soudně - a redaktoři klíčových zpravodajských relací si nejsou jistí, koho mají vlastně poslouchat.

TVP je veřejnoprávní instituce a už to, že tam zůstalo konzervativní vedení, nebylo po chutí liberálům Donalda Tuska. Ten se ovšem těší přízni většiny soukromých médií, klíčové rozhovory dává nejsledovanější zpravodajské stanici na soukromém kanálu TVN24, který v podstatě diktuje rytmus polských zpráv. Jak TVP, tak třetí síť v pořadí, Polsat, mají své zpravodajské stanice modelované až podle TVN24. Takže pro vládu nebyla přímá kontrola TVP nutná, navíc se tak Tusk mohl chlubit tím, že „není jako oni" a nemění vedení stanice jako vedení státních podniků, kde se střídají ředitelé podle toho, jaká strana je právě u vlády.

Viděno s odstupem, celá televizní potíž spočívá v dobrém postkomunistickém zvyku dát bývalým státním institucím „nezávislý" nátěr, v tomto případě veřejnoprávnost, nejlépe po vzoru slovutné BBC, ale dál je využívat k vlastním potřebám právě vládnoucích politiků. Není to jen polská specialita, v Česku je v živé paměti „televizní krize" z přelomu let 2000 až 2001, v Maďarsku má pravicová opozice raději rovnou svůj vlastní zpravodajský kanál, neboť podle ní je veřejnoprávní televize jen hlásnou troubou socialistické vlády. Na slovenskou STV se příliš dívat nedá, názorově je také blízká vládě. Ta ji ale minulý týden odmítla dát dotaci kvůli vysoké ztrátě, o níž prý vedení vědělo, ale nic proti ní nedělalo. Televizi nezbývá, než přestat vyrábět nové pořady, reprízovat ty staré a propouštět. Dokonce se hovoří i o krachu.

Polská televizní krize jen tak neskončí, soudy pracují v postkomunismu pomalu. Polský mediální trh je velký a dravý - na rozdíl třeba od toho zamrzlého českého. Oba největší soukromí konkurenti polské veřejnoprávní televize, TVN a Polsat, jimž podle posledních průzkumů v meziročním srovnání trochu sledovat klesá, se tak mohou radovat. Zvláště TVN má nyní nahnáno, neboť Polsat chystá tvrdý útok novými tematickými kanály. To je situace, v níž bude vítězit divák a o níž si třeba Češi mohou nechat zdát - alespoň do té doby, než bude úplně vypnuté analogové vysílání a na digitálních vlnách si budou všichni o něco rovnější.