Marné jsou bitvy, kterých se účastní desítky tisíc vojáků. Marné byly pletichy evropských královských dvorů i volených politiků, marné bylo volání do zbraně ve jménu obrany křesťanství. Středoevropské žaludky se poddaly a 327 let poté, co geniální polský vojevůdce Jan Sobieski zachránil habsburskou dynastii a město Vídeň před osudovou porážkou, je díky šikovnosti jednoho emigranta vítězství tureckých chutí (nikoli zbraní, ale žijeme ve věku vlády „soft power", měkké síly) na poli rychlého občerstvení nepochybné.

Uznávám, že to, co se mi přihodilo - tedy meditovat na toto téma uprostřed letního Hofburgu, vídeňského císařského sídla - může být poněkud úchylné. Ale pokud je centrum Vídně (a Budapešti, Bratislavy, Varšavy, Mnichova, Berlína a v rostoucí míře i Prahy) něčím obklíčeno, tak to nejsou početné mohamedánské voje osmanských sultánů, ale jen také už vlastně nespočetné stánky s döner kebabem, čili grilovaným masem v pita chlebu.

Dvě lekce z historie:

    12. září 1683 polský král Jan III. Sobieski v čele sedmdesátitisícového polsko-habsburského vojska v krátké, ale velmi intenzívní bitvě porazil u tři měsíce obléhané Vídně dvojnásobnou přesilu tureckého vojska paši Kari Mustafy. Skončila tak osmanská expanze do Evropy.

    2. března 1971 majitel tureckého restaurantu Hasir v západoberlínské čtvrti Kreuzberg Mahmut Aygun začal svým nočním návštěvníkům poprvé prodávat na cestu domů pita chleba plněný tenkými plátky masa upečenými na vertikálně umístěném rožni (turecky „döner"). Začalo tak dobývání Evropy.

Döner kebab, jak se nový pokrm jmenoval, byl původně určen zákazníkům bistra na jejich noční cestu domů. Brzy se z něho stal pojem nejprve v Německu a s pádem železné opony i ve všech zemích střední Evropy. Původní čistě jehněčí varianta se nejprve obohatila o kuřecí a v poslední době se rozmáhá masová produkce polotovarů napichovaných na rožeň a dodávaných z různých druhů masa - není tedy döner kebab jako döner kebab. Většina jich je ze směsi, která - Ó hrůzo Alláhova! - obsahuje standardně vedle jehněčího, kuřecího a hovězího i maso vepřové. Což, viděno od stolu letní restaurace s pravým „Wiener Schnitzelem" před majestátní vídeňskou radnicí stojící vedle Hofburgu, dělá döner kebab středoevropsky politicky korektnějším.

Zde opět jedna historická odbočka: spotřeba vepřového byla ve Vídní po porážce Turků v následujících dvou stoletích tak vysoká, že dokázala naplnit mocenské vakuum na Balkáně mezi habsburskou monarchií a Osmanskou říší. Nejbohatší srbské rody včetně královských Karadjodjevičů jsou totiž původně statkářské rodiny dodávající ve velkém vepře na vídeňské stoly.

Drobný, historicky stále nevyjasněný spor zůstává o to, kdo jako první přišel s nápadem rožeň postavit na špičku (tedy, kdo vymyslel döner). Na tento nápad si v historické literatuře dělá nárok jistý měšťan z krásného tureckého města Bursa, který ve svých pamětech píše, že takto opékali s otcem jehňata už první polovině 19. století, aby získali šťavňatější pečínku.

Polské potomky Sobieského slavných husarů s obrovskými křídly z peří, která jim dodávala andělského vzhledu a údajně vyvolávala strach nepřátel, ovšem takové úvahy netrápí, když se ve Varšavě či Krakově staví do dlouhých večerních front před vyhlášená bistra s döner kebabem.

Ale jakési dönerové poučení tady přeci jen je. Velký vezír Kara Mustafa byl 25. prosince 1683 kvůli porážce u Vídně popraven uškrcením v Bělehradu. Když Mehmet Aygun letos v lednu zemřel v požehnaném věku 87 let, zanechal za sebou nejen prosperující síť rodinných restaurací, ale také legendu a zprávu o jeho smrti s obdivnými komentáři přinesly přední evropské listy.