Srovnávat politického nováčka Andreje Kisku se zkušeným matadorem Viktorem Orbánem se může zdát šílené – a to nejen ve středoevropském kontextu. Jeden je civilně působící politicky nepopsaná tabule, druhý přesný opak, ve slonovinové věži moci uzavřený politický veterán. Ale oba dva výborně pracují s něčím, co je zároveň veřejné a intimní, politicky velmi důležité, ale přesto těžko hmatatelné: důvěra voličů.

V Kiskově úzkém rétorickém repertoáru, kterého se po celou dobu kampaně poměrně přesně držel, je důvěra občanů v politiky jedním z klíčových poselství. Neustále opakoval, že ji chce obnovit. Narážel tak na tu intimnější část vztahu mezi politikem a voličem, do níž volič vnáší prostřednictvím hlasování v tajné a svobodné volbě tu křehčí část v podobě svých vlastních očekávání. Z tohoto pohledu je to vztah jednostranný, protože volič po vhození lístku už nemá příliš mnoho jiných nástrojů, jak politika přivést k poslušnosti, pokud ten vztah poruší.

Volič ve středoevropském postkomunismu má totiž zkušeností nabytý pocit, že politik spíš hraje o to, jak by tu důvěru obešel, aby dosáhl svého cíle, který ne vždy musí být deklarován ve volební kampani. Voliči cítí, že dost často politik není vůči nim dostatečně intimní, čili že má postranní úmysly. Nejde mu o veřejné blaho, ale v lepším případě o moc a v horším o obohacení vlastní, či někoho jiného.

I díky tomuto pocitu voličů Andrej Kiska vyhrál prezidentské volby. Byl ve správný čas (frustrace voličů, vláda jedné strany) na správném místě (nabídl se jako neokoukaný politik). Viktor Orbán v neděli opět vyhraje pro změnu parlamenentní volby s drtivým náskokem proto, že je vůči voličům dostatečně intimní a zná i jejich tajná přání už nějakou dobu. Kiska nabídl obnovení důvěry, Orbán její prohlubování, protože on už ten základní intimní vztah navázal před čtyřmi lety.

Jak mi opakovaně zdůraznil sociolog Pál Tamás z Maďarské akademie věd a Korvínovy univerzity, maďarská identita je velmi silně svázaná s jazykem a jím definovaným poměrně uzavřeným kulturním prostředím. Maďaři, a to i ti, kteří umějí cizí jazyky, ho neradi opouštějí. „Maďarská společnost je velmi lokální, velmi provinční se všemi druhy historických komplexů,“ tvrdí Pál Tamás. „Orbán to využívá. Jeho režim samotný je takový – provinční, nekosmopolitní, zahleděný dovnitř. Nemyslím, že by tento režim formoval Maďary, ale naopak – společnost tak vypadá a s Orbán s ní úspěšně hraje hru, kterou monopolizuje manipulací s médii.“

Velmi hezky shrnutý a popsaný intimní vztah mezi politikem a jeho voliči, že ano. Maďaři jsou frustrovaní ze špatného vývoje ekonomiky po roce 2008, z historické kulturní izolace a stále v hloubi duše trpí trianonským syndromem – tedy ztrátou dvou třetin území v roce 1920. Od té doby nikdy nestáli na vítězné válečné straně.

Pochopení toho, jak si vytvořit důvěrný vztah k voliči, je jedním ze základů úspěchu politiků. A nemusí to být nutně populisté, kteří hrají spíš na otevřené emoce voličů. Kiska by to asi nikdy nepřiznal, ale v oboru pochopení niterných tužeb voličů a navázání blízkého vztahu s nimi je nyní následovníkem Viktora Orbána jako nikdo jiný ve střední Evropě.