Jen necelé dva týdny před 25. výročím prvních svobodných voleb v Polsku zemřel generál Wojciech Jaruzelski. Poslední dva roky strávil více času v nemocnici a tak zpráva o jeho smrti v jednadevadesáti letech po boji s rakovinou nebyla překvapením.

Jeho osud je typický svoji dvojznačností pro osud většiny Poláků ve dvacátém století, i když velká část pravicových intelektuálů a komentátorů ho nenazve jinak než diktátorem.

Na počátku německo-ruského rozdělení Polska v roce 1939 utekl mladý Jaruzelski s rodinou do Litvy, posléze anektované Sovětským svazem. Ve vyhnanství na Sibiři přišel o otce a "sněžná slepota" při práci v tajze mu natrvalo poškodila zrak. Pokoušel se dostat k západní polské armádě, ale skončil v té východní prosovětské, v níž udělal rychlou kariéru. V té mu možná podle některých zdrojů pomohla tajná spolupráce s ruskou rozvědkou.

Pak už je jeho osud svázán s potlačováním různých pokusů polských dělníků v šedesátých a sedmdesátých letech o protesty. To vyvrcholilo tím, že se po vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 postavil do čela vojenské rady, která postupně změkčovala tvrdý režim až moc předala před pětadvaceti lety první nekomunistické vládě vzešlé z částečně svobodných voleb 4. června 1989.

A od té doby se vedou spory o to, zda se Jaruzelski svým tvrdým postojem zasloužil o to, aby v Polsku ještě tvrději nezasáhli sami Sověti, nebo zda má být odsouzen (obžalován byl) za zločiny proti vlastnímu lidu. Sám se totiž bránil tím, že výjimečný stav byl výběrem toho menšího ze dvou zel, která na počátku osmdesátých let, kdy se zemí valila protestní vlna vedená Solidaritou a Lechem Walesou, Polsku hrozila.

Svým způsobem by bylo zajímavější než vidět nedávno v Česku uvedený film o Lechu Walesovi natočit podobný dramatický kus o Jaruzelském. Walesa je svého druhu černobílý hrdina s nepochybnými zásluhami. Ale zkusit pochopit někoho, komu komunisté zabili otce a vykořenili celou rodinu, jak pro ně pracuje, jak se dere vzhůru jejich vojenskou hierarchií a jak pak nakonec dělá životní rozhodnutí při vědomí toho, že ho většina vlastního národa navždy zatratí, to by bylo teprve něco.

Napsat, že Jaruzelski byl diktátor, je jen část pravdy. Byl Polákem ve dvacátém století, kdy polský národ třikrát budoval svoji státnost, z toho dvakrát téměř z ničeho a na území, které mu přidělily velmoci, nikoli na tom svém historickém. Dělal rozhodnutí, která ho vynesla do čela a která ovlinila osudy miliónů jeho rodáků - a nesmíme zapomenout, že kromě těch, která stála životy stovek lidí (jen v letech 1981 až 1983 za výjimečného stavu zabili policisté a vojáci nejméně 56 lidí), bylo i to zasednout v době krachu ekonomiky a vyčerpání společnosti na přelomu let 1988 a 1989 k jednacímu stolu s tehdejší opozicí a domluvit se s ní na způsobu, jak se z krize dostat ven. A pak se za společný závěr postavit a později ho nezpochybňovat.

Takového kroku nebyla většina pozdních komunistických vůdců mocna a schopna.